Článek
Jasně kolaborantská SPD to podpořila tvrzením, že je potřeba investovat do obrany a nikoliv do zbrojení. Takovýto blábol snad ani není potřeba komentovat.
Ale pojďme k onomu tvrzení ANO, o tom že obranné projekty mají dávat smysl. O tom samozřejmě žádná. Ale kdo o tom rozhoduje, co smysl dává a co ne? Politici? Poslanci? Jejich poradci? Samozřejmě že ne. Co dává smysl ví jen armáda.
Pokud dnešní vláda škrtí finance na obranu právě s tímto „rozumným zdůvodněním“ o kterém che tvrdit, že minulá vláda rozhodla špatně, ale dnešní ministři to vědí lépe, tak se jen vymlouvá a hledá důvody, proč ty peníze do obrany přiškrtit.
Minulé vládě to poradili vojenští odborníci, stejně jako to radí té dnešní. To, co ale tito vojáci říkají, dnešní vláda slyšet nechce a tak se snaží mediální výstupy vojenských velitelů omezovat a to včetně ministra obrany.
Dalším problémem je setrvačnost ekonomických a výrobních procesů a rychlé změny na bojišti. Objednat si stíhačky, ale i děla nebo radary, je dnes bohužel běh na dlouhou trať. A jednou uzavřené smlouvy se asi těžko zruší, když se ukáže že něco jiného je lepší. Dnes například drony. Můžeme opět rychle vejít do objednávek, případně výroby dronů. Uzavřít smlouvy za miliardy, nebo investovat do vlastní výroby. Ale co když se za dva roky ukáže, že než drony, tak je lepší třeba laserová technologie? Prostě právě tyto rozhodovací procesy je potřeba zkrátit.
A vláda má plnit své závazky. To nejsou závazky vůči NATO, to jsou závazky vůči vlastním občanům, nebo moderní terminologií řečeno vůči našimlidem, že jim bude zajištěna bezpečnost. V rámci kolektivní obrany, sami na to nebudeme stačit nikdy. Prostředky do obrany tak mají odpovídat našim smluvním povinnostem a mělo by být na vojácích, aby rozhodli za co se utratí.
