Hlavní obsah

Vesmírná datacentra: Proč by v kosmu shořela?

Foto: Tomáš Garčev / Gemini

Vesmírná datacentra by v kosmu nezmrzla, ale bez obřích radiačních panelů se doslova uvaří. Vysvětlím vám, proč se vakuum chová jako dokonalá termoska a jak se technika v kosmu skutečně chladí.

Článek

Představte si, že sedíte v rozpáleném pokoji, větráky vašeho počítače jedou na maximum a někoho napadne spásná myšlenka: „Co kdybychom ty obří servery pro umělou inteligenci prostě vystřelili na oběžnou dráhu? Tam je přece mrazivá tma, takže se uchladí úplně samy a zadarmo!“ Nejde přitom jen o hospodskou úvahu – o datacentrech ve vesmíru dnes vážně mluví technologičtí vizionáři od Elona Muska přes Jeffa Bezose až po specializované startupy.

Zní to naprosto logicky. Selský rozum nám přece říká, že vesmír je ten největší mrazák, jaký existuje. Nedávno mě ale k zamyšlení přivedl rozhovor astrofyzika Neila deGrasse Tysona, který tuhle představu rozebral na šroubky. Ukázalo se, že termodynamika má s naším selským rozumem dost temný humor. Pokud totiž pošleme výkonný počítač do vesmíru bez speciálního chlazení, nezmrzne na kost. Během chvíle se doslova uvaří ve vlastní šťávě.

Tři způsoby, jak se teplo pohybuje světem

Abychom pochopili, proč se z oběžné dráhy stává pro elektroniku pekelná výheň, musíme se podívat na tři základní způsoby, jakými se teplo šíří. V běžném životě je bereme jako samozřejmost, ale v kosmu se pravidla dramaticky mění.

  • Vedení (kondukce): Přenos tepla přímým dotykem hmoty. Když necháte kovový pohrabáč v krbu, rozkmitané horké atomy rychle předávají energii svým sousedům, až teplo doputuje k vaší ruce. V kovech je tato cesta blesková, ale bez fyzického kontaktu nefunguje.
  • Proudění (konvekce): Tady už potřebujeme plyn nebo kapalinu – a pro přirozené proudění také gravitaci. Ohřátý vzduch se roztáhne, je lehčí a stoupá vzhůru, zatímco na jeho místo klesá studený. Mimochodem, když mluvíme o „konvekční troubě“ s ventilátorem, z hlediska fyziky je to trochu nepřesné – obyčejná trouba s topným tělesem dole je pravá konvekční trouba, větrák tomu proudění jen pomáhá. A stejně tak váš domácí radiátor předává většinu tepla právě prouděním (sálání tvoří jen zhruba třetinu až polovinu výkonu). Ohřívá vzduch mezi svými žebry a roztáčí v místnosti konvekční kolotoč.
  • Záření (radiace): Jediný způsob, který nepotřebuje žádnou hmotu. Teplo tu cestuje v podobě fotonů rychlostí světla. Přesně tak k nám doputuje sluneční žár nebo teplo z horního grilu v troubě.
Foto: Tomáš Garčev / Gemini

Tři způsoby, jak se teplo pohybuje světem

Největší omyl sci-fi: Proč je vakuum dokonalá termoska

Když tohle přeneseme do vesmíru, narazíme na zásadní problém: chybí tam vzduch i gravitace. Vakuum je téměř dokonalá prázdnota. A protože teplota není nic jiného než míra průměrné kinetické energie neuspořádaného pohybu částic, ve vzduchoprázdnu nemá běžná představa „studeného vzduchu“ vůbec smysl.

Vesmírné vakuum nefunguje jako mrazák, ale jako dokonalá termoska. Je to ten nejlepší izolant, jaký známe.

Zajímavost ze Země: Vakuová okna
Izolačních schopností vakua se dnes využívá i v architektuře u speciálních vakuových izolačních skel (VIG), například při rekonstrukcích historických budov, kam se tlusté trojsklo nevejde. Zatímco běžná moderní okna mají mezi tabulemi vzácný plyn argon, tady je vzduch skutečně vyčerpaný. Aby vnější atmosférický tlak (zhruba 10 tun na metr čtvereční) skla okamžitě nepromáčkl k sobě, jsou mezi nimi po celé ploše rozeseté tisíce mikroskopických distančních sloupků o průměru kolem 0,3 milimetru, které tabule udrží od sebe. Díky tomu dokáže tenké dvojsklo s vakuovou mezerou izolovat stejně dobře jako masivní trojsklo.

Z vlastností vakua pramení i jeden z největších hollywoodských mýtů. Vzpomeňte si na klasické sci-fi filmy jako Mise na Mars, Outland nebo Total Recall, kde hrdinové bez skafandru ve vesmíru či řídké atmosféře během dvou vteřin zmrznou na ledovou sochu, nebo jim rovnou vybuchnou oči. Ve skutečnosti byste na umrznutí neměli ani zdaleka dost času. Protože vám teplo nemá jak odebrat okolní vzduch, ztráceli byste ho jen velmi pomalým vyzařováním – zmrzli byste až po mnoha hodinách.

Infobox: Co by se s člověkem ve vesmíru skutečně stalo?
Mnohem dřív než mráz by vás dostihl nulový tlak. Zhruba do 15 vteřin byste ztratili vědomí, protože kyslík z krve by začal unikat ven do vakua. Kvůli nízkému tlaku by klesl bod varu tekutin pod teplotu lidského těla, takže by vám na jazyku začaly vřít sliny a v očích slzy. Kůže a cévy jsou ale dost pevné na to, aby tělo udržely pohromadě – nevybuchli byste, jen byste zhruba dvojnásobně otekli.

Když se lidstvo snaží vytopit noční oblohu

A teď si místo lidského těla představte moderní datacentrum pro umělou inteligenci, které v jednom kuse generuje megawatty odpadního tepla. Na Zemi ho ofukujeme obřími ventilátory nebo chladíme vodou v chladicích věžích.

Na oběžné dráze ale nemáte teplo komu předat. Okolní vakuum ho neumí „nasát“ dotykem ani prouděním. Situaci navíc zhoršuje fakt, že na sluneční straně oběžné dráhy praží na plášť stanice nefiltrované Slunce výkonem přes 1 360 wattů na každý metr čtvereční. Jediná cesta, jak se všeho toho tepla zbavit, vede přes třetí mechanismus: infračervené záření.

Aby se vesmírné servery neroztavily, musíte z nich teplo nejprve stáhnout uzavřeným kapalinovým okruhem a přivést ho do obřích radiačních panelů. Teprve ty ho pomalu vyzáří ve formě fotonů do temnoty. Kdo si pamatuje staré raketoplány NASA, možná si vybaví, že hned po dosažení oběžné dráhy musely otevřít vrata nákladového prostoru. Na jejich vnitřní straně byly totiž skryté přesně takové radiátory. Kdyby se vrata zasekla a neotevřela, mise by musela okamžitě skončit – posádka by se v kabině upekla.

Bonus z Apolla 13: Neviditelná peřina v beztížném stavu

Jak zrádná umí být absence proudění tepla, zažili na vlastní kůži astronauti z legendární mise Apollo 13 v roce 1970. Po výbuchu kyslíkové nádrže museli vypnout téměř veškerou elektroniku, aby ušetřili energii na návrat, a teplota uvnitř lodi klesla těsně nad bod mrazu.

Posádka si ale všimla zvláštní věci. V kabině sice pořád byl vzduch, ale protože v lodi nefungovala gravitace, neexistovalo ani přirozené proudění. Ohřátý vzduch od jejich těl neměl důvod stoupat „nahoru“, protože v beztížném stavu žádné nahoře a dole není.

Když astronauti seděli naprosto v klidu, vytvořil si každý z nich kolem sebe vlastní neviditelnou kapsu teplého vzduchu, která fungovala jako izolační peřina. Stačilo se ale pohnout nebo mávnout rukou, teplou vrstvu si rozvířili a okamžitě je přepadl ledový chlad.

Možná vás tedy příště při pohledu na noční oblohu napadne námitka: „Počkejte, vždyť astronomové přece říkají, že vesmír má teplotu kolem minus 270 stupňů Celsia! Jak se tam může něco přehřívat?“ To číslo je pravda – vyjadřuje energii slabého reliktního záření z dob Velkého třesku. Ale teplota okolního prostředí není totéž co schopnost odvádět teplo. Ve vakuu zkrátka chybí molekuly, které by tu práci udělaly za nás. A tak až jednou lidstvo skutečně postaví datacentra na oběžné dráze, nebude je chránit před mrazem – bude muset vymyslet, jak s nimi co nejefektivněji vytopit noční oblohu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz