Článek
Nečekaná prosba
Dcera přijela ve spěchu, děti sotva stihly pozdravit. Řekla jen, že se zdrží do odpoledne, a jestli bych je mohla pohlídat. Brala jsem to tak, že se nějak postarám, jako vždycky.
Dopoledne proběhlo v klidu. Děti si hrály, kreslily, byly venku. Kolem poledne začaly být hladové a doma jsem měla jen základní věci. Navíc bylo teplo a napadlo mě, že by bylo hezké vzít je do restaurace, kam občas chodím. Nic luxusního, obyčejné menu.
Oběd, který měl být samozřejmý
V restauraci si děti daly klasiku. Já si vzala malé jídlo k nim. Nebyl to žádný přepych, spíš taková příjemná změna. Zaplatila jsem účet bez přemýšlení, ani mě nenapadlo, že by to mohl být problém. Brala jsem to jako běžnou věc, vždyť šlo o oběd jejich dětí.
Když se dcera odpoledne vrátila, děti byly spokojené, vyprávěly, kde byly a co jedly. V tu chvíli jsem se jen letmo zmínila, že jsme byly na obědě v restauraci a kolik to stálo. Neřekla jsem to vyčítavě, spíš informativně, s tím, že mi to může poslat, až bude mít čas.
Slova, která mě zaskočila
Reakce mě úplně zarazila. Dcera se zatvářila podrážděně a bez zaváhání řekla, že jsem hamižná. Prý když už hlídám, nemám řešit pár korun. Vysvětlovala, že jsem přece babička a měla bych to brát jako samozřejmost. Najednou to nebyla klidná debata, ale ostrá výměna názorů.
Snažila jsem se jí říct, že nejde o peníze jako takové. Že bych to stejné udělala pro kohokoliv, ale automaticky počítám s tím, že rodič dětem jídlo zaplatí, i když ho zrovna koupí někdo jiný. Nepomohlo to. Měla pocit, že ji chci natáhnout a že dělám z hlídání službu za úplatu.
Ticho po hádce
Rozloučení bylo chladné. Děti si ničeho nevšimly, ale mně zůstala pachuť. Seděla jsem doma a přemýšlela, kdy se z obyčejné domluvy stala otázka charakteru. Nikdy jsem po dceři nechtěla peníze za hlídání. Nikdy jsem jí nepřipomínala, kolik času s dětmi trávím. A najednou jsem byla označená za někoho, kdo počítá každou korunu.
Nejvíc mě mrzelo, že chybělo pochopení. Stačilo říct, že to příště vyřešíme jinak. Místo toho přišlo odsouzení, které ve mně zůstalo déle než samotná hádka.
Co ve mně zůstalo
Od té doby se dívám na podobné situace jinak. Ne proto, že bych nechtěla pomáhat, ale proto, že jsem si uvědomila, jak snadno se může dobrý úmysl změnit v konflikt. A pokaždé, když se dnes ozve telefon s prosbou o hlídání, vybaví se mi ten oběd, který neměl znamenat vůbec nic, ale přesto změnil atmosféru mezi námi.
