Článek
Klid před bouří
Týden u moře byl nádherný. Po dlouhé době jsme si odpočinuli a já se těšila, že přijedu do voňavého bytu, kde všechno zůstalo přesně tak, jak jsme to nechali. Už v autě po cestě domů jsem mu psala, že dorazíme kolem páté. Odpověděl stručně, že „je všechno v pohodě“. Nechtěla jsem ho rušit, tak jsem se tím víc nezabývala.
Když jsme dorazili, všimla jsem si hned u dveří, že něco nesedí. Na rohožce ležely vajgly a klíče byly odřené, jako by je někdo v zámku trápil silou. Po otevření dveří mě udeřil zápach alkoholu a kouře. Můj byt, můj pečlivě uklizený byt, vypadal jako po studentské oslavě.
Chaos a zklamání
V obýváku stály plastové kelímky, na stole zbytky pizzy a v rohu se válely prázdné lahve od piva. Sedačka byla politá červeným vínem, na zemi šlápoty od bot. Když jsem otevřela balkon, našla jsem tam popelník plný nedopalků a deku, kterou jsem měla po mamince, někdo použil jako podložku.
V kuchyni to nebylo lepší. Lednice prázdná, na sporáku připečený hrnec a v dřezu zaschlé talíře. Kytky, které jsem mu výslovně prosila zalít, byly úplně suché. V tu chvíli jsem měla chuť brečet. Manžel se snažil situaci zlehčit, že jsme to přece mohli čekat, ale mě to bolelo. Nešlo o nepořádek, šlo o ten pocit, že nám syn vůbec nerespektuje domov.
Nepříjemné setkání
Večer se stavil. Stála jsem u okna a čekala, co řekne. Přišel s výrazem provinilého kluka, i když už mu dávno nebylo šestnáct. Řekl, že se „trochu rozjela oslava“ a že to chtěl uklidit, ale nestihl. Odpověděla jsem mu, že to není omluva. Že jsem mu důvěřovala.
Když se pokusil žertovat, že to není tak hrozné, došla mi trpělivost. Ukázala jsem na sedačku a na kytky. Zeptala jsem se ho, jestli by chtěl, abych já udělala totéž u něj doma. Mlčel. Pak si jen sbalil bundu a odešel.
Ticho místo smíření
Od té doby se spolu nebavíme. Párkrát psal, že to přeháním, ale já to tak necítím. Nešlo o rozlitý alkohol ani o zničené polštáře. Šlo o hranici, kterou překročil. Byt se dá uklidit, sedačka se dá vyčistit, ale ztracená důvěra se vrací těžko.
