Článek
Z nudy do práce
Když jsem odešla do důchodu, první měsíce byly fajn. Spala jsem dlouho, chodila na procházky a do knihovny. Jenže po pár měsících mě to přestalo bavit. Den za dnem plynul stejně a já měla pocit, že už nejsem nikomu k užitku. Náhodou jsem si v obchodě všimla letáku, že hledají výpomoc na pokladnu. Zavolala jsem tam spíš ze zvědavosti. Nečekala jsem, že mě vezmou, ale už po týdnu jsem měla směny.
Zpočátku jsem byla nervózní. Měla jsem pocit, že jsem pomalá a že se do mladého kolektivu nehodím. Ale lidé kolem byli překvapivě milí. Brzy jsem si zvykla, začala si s kolegyněmi povídat a směny mi utíkaly rychleji, než bych čekala.
Kamarád, který se smál
Jednou jsem o tom povídala kamarádovi, se kterým jsme se často vídali v kavárně. Smál se mi, že v mém věku zvedám tašky s nákupy a mačkám kódy na pokladně. Říkal, že on bude v důchodu odpočívat, cestovat a užívat si. Jenže cestovat začal jen prstem po mapě, protože na to zkrátka nebyly peníze.
Já mezitím zjistila, že mě ta práce nejen baví, ale i finančně mile překvapila. Nešlo o žádný zázrak, ale když mi poprvé přišla výplata, uvědomila jsem si, že si díky ní můžu dovolit věci, které jsem dřív odkládala. Nové boty, výlet s vnučkou, občas i kadeřnici.
Obrat po jednom pohledu
Jednoho dne jsem mu výplatní pásku ukázala, že si přivydělám 10 tisíc. Ne kvůli chlubení, spíš aby pochopil, že to není jen o drobných. Zíral na ni a chvíli nevěřil. Řekl, že tolik nečekal. Začal se vyptávat, jak často dělám, kolik hodin a jestli je to náročné. Najednou ho zajímalo všechno, co dřív považoval za ztrátu času.
Asi o měsíc později mi volal, že si taky našel brigádu. Pomáhá v zahradnictví, což ho vždycky bavilo. Byl nadšený jako dítě. Smál se, že jsem mu otevřela oči a že se cítí znovu užitečný. Přiznal, že doma měl pocit, že jen ubíhá čas a on stárne rychleji.
Nový smysl každého dne
Od té doby se často vídáme po směnách. Oba jsme unavení, ale spokojení. Občas si říkáme, že právě práce nám dala něco, co jsme ani nečekali. Nejde jen o peníze, i když ty samozřejmě potěší. Jde o ten pocit, že ještě patříme do světa, že můžeme být potřební a že se ráno máme proč zvednout z postele.
Když jsme se naposledy viděli, jen se usmál a řekl, že by bez té brigády už nevydržel. A já si v duchu pomyslela, že možná právě to je ten nejlepší důchod – když si ho člověk může trochu sám přivydělat.
