Článek
Konec, který jsem nečekala
Ještě před měsícem jsem měla jistou práci, stálý příjem a pocit, že všechno zvládám. Pak přišlo propouštění. Prý reorganizace. Snažila jsem se nedat nic znát, ale když jsem si odnášela krabici s věcmi, měla jsem chuť se rozbrečet. Doma jsem se ještě pár dní tvářila, že mám volno. Až když přišel dopis o ukončení pracovního poměru, dolehlo to na mě naplno.
Rozhodnutí jít na úřad práce nebylo snadné. Měla jsem pocit, že se tam chodí jen ti, co se nechtějí snažit. Přitom já pracovala od devatenácti a nikdy jsem neměla ani den volna bez důvodu. Oblékla jsem se slušně, nalíčila se a snažila se vypadat, jako že mám všechno pod kontrolou. Uvnitř jsem se ale třásla.
Stud a ticho v čekárně
Na úřadě bylo plno lidí. Každý koukal do země, nikdo s nikým nemluvil. Cítila jsem zvláštní tíhu ve vzduchu. Vzala jsem si pořadové číslo a sedla si. V tu chvíli mi došlo, že jsem opravdu „na pracáku“. Ticho přerušovalo jen cvakání tiskáren a šustění papírů. Každá minuta se táhla.
Když jsem konečně vešla do kanceláře, úřednice se na mě podívala a usmála se. Bylo to překvapení. Čekala jsem chladný přístup, ale místo toho se mě ptala, jak se držím, a mluvila klidným hlasem. Řekla mi, že jsem daleko od první i poslední, kdo se sem dostal po letech práce. Že to není ostuda, ale přirozená věc.
Lidskost za přepážkou
Vyplňovaly jsme papíry a mezitím jsme si povídaly. Když zjistila, v čem jsem dřív pracovala, nabídla mi kontakt na firmu, která hledá lidi se stejnou praxí. Dokonce mi vysvětlila, jak napsat životopis, aby zněl sebevědoměji. Nechápala jsem, že to říká úřednice, kterou jsem se tak bála potkat.
V jednu chvíli jsem se rozbrečela. Ne proto, že bych se cítila trapně, ale protože mě ten zájem úplně odzbrojil. Byla jsem zvyklá, že na úřadech všechno probíhá mechanicky. Ona ale mluvila tak, že jsem poprvé po dlouhé době cítila naději.
Nový začátek mezi papíry
Když jsem odcházela, měla jsem v ruce potvrzení o podpoře a několik tipů na práci. Ale hlavně jsem měla pocit, že všechno může být znovu dobré. Před úřadem jsem se na chvilku zastavila. Slunce svítilo, lidé chodili kolem a já se usmívala.
Ten den jsem pochopila, že dno nemusí být ostudou. Může být začátkem, když narazíte na člověka, který vám připomene, že pořád stojíte za něco. A já jsem po dlouhé době opravdu věřila, že zítra může být lepší den.
