Článek
Jak to celé začalo
Byli jsme s přítelem u moře v hotelu, kde bylo kolem bazénu vždy plno. Už první den jsem si všimla, že lidé vstávali brzy ráno, aby položili ručník na lehátko a odešli pryč. Pak se třeba několik hodin vůbec neukázali a lehátka zůstávala prázdná. Ostatní hosté museli postávat nebo ležet na zemi. Připadalo mi to jako nespravedlnost.
Moje první rozhodnutí
Jedno dopoledne jsem si chtěla sednout, ale všechna lehátka byla obsazená jen ručníky. Podívala jsem se kolem a nikde žádní lidé. Na jednom lehátku ležel starý vybledlý ručník, který tam evidentně někdo nechal už dávno. Vzala jsem ho, složila a položila vedle. Pak jsem si lehla a začala číst knihu. Cítila jsem malou nervozitu, ale zároveň i uspokojení. Najednou jsem měla pocit, že jsem udělala správnou věc.
Reakce ostatních hostů
Za chvíli se kolem prošla rodina, která si všimla, že na jiných lehátkách leží jen ručníky. Nějaká žena se na mě podívala a pak na své manžela řekla, že to je vlastně rozumné. Další hosté se usmívali, ale nikdo nic neřekl. Přítel se jen pousmál a poznamenal, že jsem odvážnější, než čekal. Najednou mi přišlo, že tím možná inspiruji i ostatní.
Setkání s majitelem ručníku
Po dvou hodinách se objevil muž, který si očividně myslel, že se vrátí ke svému lehátku, jakoby mu patřilo. Zastavil se, podíval se na mě a na složený ručník na zemi. Chvíli stál, pak beze slova vzal ručník a šel jinam. Čekala jsem hádku, ale nestalo se nic. Bylo to trochu zvláštní vítězství. Uvědomila jsem si, že lidé si takové zvyky nechají líbit jen proto, že se bojí vystoupit z řady.
Jak se z toho stala moje praxe
Další dny jsem pokračovala ve svém malém vzdoru. Když jsem našla lehátko jen s ručníkem, jednoduše jsem ho dala stranou. Nikdo se mnou nikdy nezačal řešit, že jsem mu něco ukradla. Vždyť jsem jen zabrala prázdné místo. A pokud se někdo objevil, vždy to nakonec vzdal. Cítila jsem, že si stojím za svým a že mám právo tam být.
