Článek
„Začala mě brnět jedna noha, postupně se přidala druhá noha a pak jsem se zhroutila k zemi. Začala jsem křičet a začala velká řada vyšetření, co se vlastně onoho dne odehrálo. Od té doby začaly velké bolesti od hrudníku až po konečky prstů a v celé této šíři jsem zůstala ochrnutá. Zůstaly mi hlavně horní končetiny, na které se teď spoléhám,“ říká při vzpomínce na osudné ráno se slzami v očích Petra Lukešová.
Po prvotních zákrocích záchranářů a lékařů strakonické nemocnice a sériích vyšetření lékaři přišli na to, že příčinou Petry trablů byla disekce v srdci. Nebýt přístupu lékařů, kteří se o ni starali, bůhví, jak by se Petřin příběh odvíjel dále.
„Měla jsem díru v srdíčku. První, co vás napadne, co je to díra v srdíčku, kde se vezme? Ptala jsem se. Protože žádnými komplikacemi jsem netrpěla, vrcholově sportovala. Byl to pro mě šok. Lékaři mi problém popsali, že po narození se dětem tato dírka v srdci obvykle uzavírá. Nějaká část populace s ní ale žije, dokud nepřijde nějaký malér,“ popisuje Petra další z komplikací, která ji potkala.
Petra neprodleně absolvovala operaci srce, při které se lékařům podařilo problém vyřešit. A přišlo období strávené na Spinální jednotce v Motole. Nekonečné dny boje s vlastní duší, rehabilitací, odříkání a sbírání silné vůle to všechno nevzdat.
„Když se mi to přihodilo, totálně jsem se uzavřela před světem. Odmítala jsem s kýmkoliv mluvit. Eliminovala většinu přátel. A dokola se sama sebe ptala – co bude dál? Doktory jsem neustále otravovala otázkami: Kdy se konečně postavím na nohy? Kdy budu moct zase sportovat, vrátit se do školy, na gympl, kde jsem učila tělák. Probděla a proslzela nespočet nocí. Ale věděla jsem, že musím začít makat. Jsem přeci sportovec, bojovník. Jednoho dne jsem si řekla - zabalit to můžeš vždycky. Teď se vzchop a bojuj! -,“ vypráví dnes hrdě Petra Lukešová.
Jak si řekla, tak udělala. Pracovat s ní začali už v nemocnici ve Strakonicích. Následovaly intenzivní rehabilitace v Motole, kam Petru transportovali ze Strakonic. Nejen na Spinální jednotce, ale i na tamním rehabilitačním oddělení. Podstoupila elektro akupunkturní terapií v Olomouci. A vrcholem postupného návratu Petry do života jsou pak dva pobyty v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi.
Přes aktivní rehabilitování – ani po dvou letech od ochrnutí – se Petra ale nezbavila neovladatelných spastických křečí a bolestí v postižených oblastech. Její stav se začal horšit. Proto se rozhodla na počátku letošního roku podstoupit tzv. neuromodulaci míchy. Operaci vedl zkušený specialista MUDr. Šimon Kozák se svým týmem.
„V prvních dnech po operaci se zdálo, že všechno funguje. Bolesti ustoupily. Ale nebyla bych to já, aby se něco nepodělalo. Přišly pooperační komplikace. Jizvy začaly hnisat a veškerá neuromodulace musela z těla ven. Přišly další bezesné noci. Otázky – co bude? Mám do toho jít znova? V rozhodování mi pomohl fakt, že po prvním zákroku neuromodulace přinesla očekávaný výsledek. A tak jsem to celé před pár dny, doufám že tentokrát úspěšně, absolvovala znovu. Chtěla bych touto cestou moc poděkovat panu doktorovi Kozákovi a jeho týmu za skvělou péči, se kterou se mému případu věnoval a věnuje,“ přidává ke svému příběhu Petra.
Po celou dobu svého postižení má Petra neuvěřitelné štěstí na podporu nejen rodiny, ale především svých přátel.
Ale také být odrazovým můstkem ke splnění (především) sportovních snů. Podpořit Petru můžete i Vy. Stačí navštívit foundation.otc.cz. Buď přispějete finančním darem, nebo se zapojíte do dražby. A získat můžete třeba dres a hokejku Jakuba Voráčka, podepsaný NBA dres Víti Krejčího nebo daviscupový dres Báry Strýcové.
Sport provázel a provází Petru celým životem, proto není divu, že i na vozíku se snaží věnovat své nejmilovanější zálibě, která je pro její život nezbytností. Je součástí týmů v paraplavání a v parabasketbalu.
Když se Petry zeptáte, jaká má přání do budoucna, odpoví neskromně, leč s pokorou: „Ráda bych se vrátila zpátky na nohy. Kdo ví, jestli to jde, nebo nejde. Ale všichni kolem mě, kteří mě podporují a jsou mi oporou v životě, ať už je to rodina, přátelé, kolegové nebo lidé, se kterými jsem se roky neviděla, mi dávají sílu. Vím, že i jejich podpora je pro mě hodně důležitá.“
„Teď je ale ze všeho nejdůležitější, abych se pořádně zotavila z operace. A pak si potřebuji najít nové bydlení a užít si léto. Ráda bych se nominovala do národního paratýmu v basketbalu 3 na 3 a zúčastnila se s ním mistrovství světa v Egyptě. A pokud to zdraví dovolí, chtěla bych se zúčastnit paralympiády. Pokusit se udělat co nejlepší výsledek a zažít atmosféru takové akce,“ uzavírá nakonec optimisticky svůj příběh Petra Lukešová.
