Článek
Následující teze bude znít jistě směle, možná paradoxně, ale manželství nejvíce profitovalo z legalizace rozvodu. Platí tedy, že institut manželství dosti trpěl v době tradiční, jež neznala moderní právo na rozvod. Nikoli moderní, ale náboženské předmoderní časy potlačovaly tolik omílanou posvátnost vztahu mezi mužem a ženou.
Když se lidé nemohli rozvádět, nebylo zřejmé, zda jejich manželství opravdu funguje. Manželství vyvolávalo pochyby. Skutečně vyjadřuje lásku obou partnerů, anebo představuje jen vyprázdněnou skořápku, za kterou se skrývá jen uhnívající vztah? I v případě, že manželství nefungovalo, museli lidé předstírat, že vztah šlape. Jak křiklavá neupřímnost tehdejší doby.
Dnes žádná přetvářka nehrozí. Každý se může na úřadě za pět minut rozvést. Navíc ze strany společnosti de facto nepůsobí žádný neformální tlak, který by rozvod zavrhoval. Moderní doba rozvodů dává volný prostor nefalšované upřímnosti. Jakmile láska ztratí sílu udržet vztah pohromadě, není důvod ho udržovat při životě v umělém spánku. Co zemřelo, má být rozvodem pohřbeno.
Existuje ale ještě jeden a možná větší paradox: Rozvod překvapivě nic nemění na původním tvrzení, že co bůh (a potažmo civilní úřad) spojil, člověk nemůže rozdělit. Člověk vskutku takovou mocí nedisponuje. Není to v poslední instanci on, kdo drží vztah pohromadě, nýbrž láska, přičemž láska nepramení z jeho vůle ani moci.
Třebaže člověk je pánem přírody, rozhodně si nedokáže podmanit lásku. Ukažte mi na někoho, kdo se kdy svobodně na základě chladné racionální úvahy rozhodl, že se do druhého zamiluje? Takový člověk neexistuje, protože láska nevyplývá z lidského rozhodnutí. Na místo toho se člověk spíše ocitá v roli pozorovatele, který „s křížkem po funuse“ zjišťuje, že se do druhého už zamiloval, respektive si se stejným zpožděním uvědomuje, že druhého už nemiluje či nikdy nemiloval.
Rozvod tak umožňuje partnerům veřejně vyjádřit to, že je již nesjednocuje boží moc neboli vyšší moc překračující tu lidskou – totiž láska. Z tohoto úhlu pohledu jsou lidé žijící v sekulární době bezbožnosti daleko blíže bohu, než lidé v tradiční době zbožnosti.
Navzdory horlivým řečem o bohu, jeho synovi, který pohřbil židovské náboženství, a duchu, který mezi oběma vytváří generační smír, se mnohé církve jako ta římskokatolická doposud nenaučily uznávat instituci rozvodu. Slovy bývalého prezidenta Václava Havla církev nutí žít člověka ve lži. Neuznává lidské právo se rozvést. Tlačí jedince k tomu, aby zůstal s někým, koho už třeba dávno nemiluje, totiž s osobou, se kterou ho (nebo ji) už dávno rozvedl samotný bůh, když z jejich vztahu nechal vyprchat lásku. Vymizení vzájemné lásky není – tak jako zamilování – svévolné rozhodnutí, nýbrž spíše rozhodnutí nadlidské moci.
Zákazem rozvodu církve na sebe prozrazují, že lásce moc nerozumí. Kacířsky nerespektují ani boží původ lásky a pohrdají tak boží vůlí. Ta neodděluje oba partnery od sebe smrtí, jak se říká, protože to dělá příroda, nýbrž právě vyvanutím lásky z jejich vztahu. Zneuznáním rozvodu se církev vyvyšuje nad boha. Míní, že je mocnější než on a že co církev spojila, to bůh nemůže rozdělit.
Aby katolická církev podtrhla, že je duchovně nekompatibilní s moderní dobou, snaží se modernizovat. Vymyslela si berličku. Na místo rozvodu dovoluje svatbu anulovat. Toto je přesně ta špatná „negace negace“, která vychází z nedorozumění, že se lze vrátit do původního stavu, tj., do doby před uzavřením sňatku. Anulace svatby jako by říkala, že svatba byla zfingovaná a jí stvrzený vztah byl už tehdy nelegitimní. Jaký anachronismus!
Jako by zákaz rozvodu nestačil, pohrdá církev boží vůlí ještě jednou, když umožňuje svatbu anulovat. Bezbožně se domáhá anulovat fakt, že bůh kdysi láskou spojil dva jedince do jednoho vztahu. Církevní kacířství spočívá ve zpupnosti, podle které to, co bůh jednou spojil, to může církev zneplatnit.
Moderní sekulární stát se takto pokrytecky nechová. Rozvod nepopírá to, co bylo svatbou započato, tj., že svatba kdysi stvrdila opravdovou lásku. Jen na rozdíl od církve sekulární stát nefušuje bohu do řemesla. Uvědomuje si, že také boží záležitosti - jako láska - mohou trvat jen omezenou dobu. Láska je boží i přesto, že nemusí trvat věčně.
