Článek
Iniciativa za Mír a spravedlnost přiznává, že „Ukrajina krvácí“, jenže její autoři se nad svými slovy moc nezamýšlí. Když mluví o obětech války, Putinovy agrese, respektive ukrajinské a západní neochoty začít vyjednávat s tímto veřejným nepřítelem mezinárodního práva, dopouští se levicově řečeno zvěcnění. Ukrajinští občané totiž nejsou ničí oběti. Sami sebe obětují, aby jejich stát mohl žít. Aktivním nasazením vlastního života pro přežití celku „zdola“ vzdorují tomu, aby se k nim někdo vztahoval jako k pasivním obětem vnějších okolností nebo velmocenské politiky.
Ochotou riskovat život pro celek odhalují pravdu vztahu celku a individua, kterou doba míru zakryla. V mírových časech se zdá, že státní zřízení je tu kvůli jednotlivcům, aby uspokojovalo jejich potřeby a zabezpečilo jejich majetky a životy. Válka ale převrací směr tohoto vztahu. Občané se stávají národem ve zbrani udržující při životě celek za cenu nasazování vlastního zdraví a majetku.
Tímto činem jedinci sice stvrzují představu liberálních teoretiků, že jsou základem státu, avšak stejnou měrou zároveň překonávají liberální myšlení, protože nasazením života pro stát autorizují stát jako svůj základ. Stát a jeho instituce proto netvoří pouhou „nadstavbu“ individuí, respektive ekonomických procesů v očích marxistů, jsou-li občané ochotni za stát padnout. Válka v tomto smyslu vzdělává. Učí uznat primát celku jménem národní stát a nehledat pravdu někde v zákulisí za jeho fasádou.
Jenže, jako by ještě neumřely statisíce lidí, kteří svou obětavostí uznali primát celku nad jedincem, protagonisté výzvy za spravedlivý mír mechanicky nadále aplikují myšlenkové schéma „povrchní jev versus skutečná podstata věcí“. Probíhající válku o Ukrajinu relativizují tím, že za ní vidí zájmy vojensko-průmyslového komplexu, přičemž souhlasí se slovy papeže Františka, že v předvečer války dlouho štěkali psi Severoatlantické aliance na vrata Ruské federace. Sami tak nabijí na smeč Ondřejovi Slačálkovi, který jim podle stejného metru vytknul, že za jejich bohulibou výzvou po míru se ve skutečnosti neskrývá nic víc než materiální zájmy České republiky.
Jak ale myslet způsobem, abychom neponižovali fenomény na fasádu zákulisních zájmů? Klasický způsob spočívá v rozdělení časového kontinua na „před“ a „po“ zahájení ruské invaze. Všechno začalo čtyřiadvacátým únorem a od té doby Putin nese veškerou zodpovědnost. Jenže tím se otevírá prostor vést nekonečné spory o tom, co se dělo předtím. Na koho máme svalit vinu za tehdejší vývoj událostí.
Viníka v tomto období však jednoznačně určit nelze a spíše jsme svědky spletence akcí a reakcí, vzájemného podezřívání a nejistoty ohledně intencí toho druhého. Toto klubko příčin a účinků připomíná otázku, zda bylo napřed vejce anebo slepice. Spor mezi Západem a Ruskou federací o tom, kdo si začal, nemá řešení. Zkoušet zaujmout nějaké nestranné a neutrální hledisko je marné, protože v tom okamžiku ho jedna strana prohlásí za podvrh stranící soupeři.
A právě v této nerozhodnosti tkví příčina války. Neexistuje-li mezi oběma tábory smírčí nestranné hledisko, musí jeden vyhrát a druhý ustoupit. Dějiny bude psát vítěz. Který to bude, o tom rozhodne právě válka. Nevznikla z něčí svévole, nýbrž proto, aby tento spor rozhodla. Bojuje se o to, zdali Ruská federace ještě je, anebo už není velmocí. V tomto smyslu vede Rusko válku o uhájení svého velmocenského postavení.
Naši mírotvorci mají však předem jasno. Předpokládají, že Rusko je velmoc, přestože právě o jeho status velmoci se vede válka. Chtějí-li nyní mír, uznávají velmocenské postavení Ruska a neodvažují se k němu připsat sebemenší otazník.
Mají-li pravdu, že Rusko je neporazitelné a jeho lidské a vojenské zdroje nevyčerpatelné, pak o čem se tu bavíme. Diskuze je bezpředmětná. Ukrajinci krvácí zbytečně, protože bojují za neuskutečnitelný ideál. Jak tedy máme rozumět jejich obětavosti? Jedná se o naivní oběti morálního zaslepení, které podlehly západní ideologii? Či jim snad válečná propaganda vyrabovala zbytky zdravého rozumu? Je tedy jejich boj projevem „falešného vědomí“?
Možná vedou předem prohranou válku, na které si Západ upgraduje svůj morální rating a zároveň bez skrupulí krmí svůj vojenský průmysl. Ale přesto ji vedou! Jeden po druhém umírají a padají za oběť víře, že jiný svět je možný. Bojují za osvobození Ruska od jeho velmocenských ambic. Chtějí svět, který měl začít už v roce 1989, anebo s rozpadem Sovětského svazu, ale dnes víme, že se tak nestalo.
Ukrajině se buď podaří uhájit územní svrchovanost, takže zasadí hřebík do rakve velmocenské vizáži Ruské federace, anebo jejímu náporu podlehne. Žádná zlatá střední cesta spravedlivého míru neexistuje. Chtít spravedlivý mír je vskutku podivné. I celkový rozpad Ruské federace je realističtější scénář budoucího vývoje.
