Proč se Západ v otázce íránského jaderného programu mýlí

Pro mnohé z nás není nejnovější vlna úderů na Írán žádným překvapením, a rozhodně se nejedná o „odplatu“ za údajné porušení nedávno podepsaného memoranda o porozumění. Ti, kdo znají dějiny psané perem antiimperialismu, vědí až příliš dobře, že z perspektivy západní hegemonie jde o standardní postup, ba přímo o nevyhnutelnost. V ději americko-izraelské agrese vůči Íránu, ale i v celé moderní historii vztahů mezi Západem a Islámskou republikou, hraje prominentní roli údajná íránská snaha o výrobu jaderných zbraní. Jak jsme u západní propagandy již zvyklí, i tento hlavní důvod ospravedlňující útok na Írán je vykonstruovaný, podobně jako tomu bylo u invaze do Iráku v roce 2003 (zbraně hromadného ničení) nebo při destrukci Libye v roce 2011 (ochrana civilního obyvatelstva). Bezpáteřnost a zkorumpovanost západní politiky v kombinaci s indoktrinací společnosti a její apatií však znovu vyšly vstříc mocenským zájmům západního imperialismu. Následující text je souhrnem argumentů z knihy Peter Oborna a David Morrisona (A Dangerous Delusion, 2013) o nebezpečném mýtu dneška, totiž že Írán vyvinul, nebo se snaží vyvinout, jaderné zbraně.

Upozornění: Tento článek nabízí historický pohled vycházející z výše uvedené knihy a nezahrnuje žádné novější události.

Teheránský Rock’n‘Roll

Po stažení britských vojsk z území dnešního Íránu v březnu 1946 a přesunu centra globálního impéria na druhou stranu Atlantiku se Spojené státy ocitly v očích Íránců v ojedinělé a neopakovatelné situaci. Byly totiž v Íránu oblíbené! Nebo takto, USA tam byly vnímány přinejmenším neutrálně, v žádném případě ne nepřátelsky. Tamní obyvatelstvo si mohlo jen těžko představit situaci horší než během více než 120 let přímých a nepřímých intervencí, vražd a nuceného vysídlování pod taktovkou Britů a Francouzů. Presumpce neviny ale vzala za své o pouhých sedm let poději, kdy CIA ve spolupráci právě s Brity svrhla demokraticky zvoleného íránského premiéra Mohammad Mossadeqa, jehož snaha o budování státní suverenity znamenala pro dnešní British Petroleum (dříve známá jako Anglo-Iranian Oil Company) a další západní korporace odstřižení od íránských ropných polí. Mossadeqovi se stalo osudným jeho přesvědčení o tom, že přírodní bohatství země má sloužit především svému lidu, nikoliv západním korporacím. Po státním převratu v roce 1953 byl Írán po dobu následujících 26 let de facto v područí západní okupace, jejímž prostředníkem byl íránský šáh Mohammad Reza Pahlavi. Byl to právě on, kdo v roce 1968 podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Smlouva nesmlouva

NPT, jak se smlouvě říká (podle její anglické zkratky) je jedna z nejméně pochopených mezinárodních úmluv vůbec. Jedná se o úmluvu hrubě nevyváženou a v konečném důsledku velmi nespravedlivou, která ukládá státům diametrálně odlišné povinnosti. Důležitým datem úmluvy je 1. leden 1967, na základě kterého se její signatáři dělí do dvou skupin – ti, co jaderné zbraně před tímto datem již měli (Čína, Francie, Rusko, Spojené království a USA), a ti, co je neměli. Jaderné mocnosti se na základě článku VI zavázaly „vést jednání v dobré víře o účinných opatřeních týkajících se jaderného odzbrojení,“ avšak aniž by byl stanoven pevný termín. Pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že za více než 50 let od vstupu NPT v platnost se žádný z těchto států svých jaderných zbraní nevzdal.

Signatáři v kategorii „nejaderných“ mají na základě článku II zakázáno vykonávat snahu o to získat jaderné zbraně a musí přijmout dohled Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Dále byli povinni uzavřít s MAAE „dohodu o zárukách“ a podrobit svá jaderná zařízení inspekcím s cílem zajistit, že jaderný materiál nebude zneužit k výrobě zbraní. Výměnou za vzdání se práva na výrobu jaderných zbraní bylo těmto státům přiznáno právo vyvíjet jadernou technologii výhradně pro mírové účely. Podmínky jsou jasně stanovené v článku IV, který těmto státům přiznává nezadatelné právo k obohacování uranu, pokud to není za účelem výroby jaderných zbraní. Tady je třeba zmínit, že kromě Íránu jsou ve stejné kategorii „nejaderných“ signatářů také například Argentina, Brazílie, Německo, Japonsko nebo Nizozemsko, tedy země, které disponují zařízeními na obohacování uranu, aniž by byly obviněny z porušování NPT.

Ačkoliv všechny tyto země mají v rámci NPT stejná práva, Írán byl jako jediný obviněn z porušení smlouvy už v roce 2005, a to na základě velmi pochybného procesu, který je blíže popsán níže. Pokud naopak bereme NPT a její interpretaci jako základ k rozsudku o jejím dodržení nebo porušení, rychle dospějeme k závěru, že Írán smlouvu plní. To potvrzuje i oficiální stanovisko USA v době podpisu smlouvy. Konkrétně se jedná o výpověď ředitele Senátního výboru pro zahraniční vztahy ohledně NPT, William Fostera, který dne 10. července 1968 vydal následující prohlášení:

„Pro ilustraci by mohlo být užitečné poukázat na několik činností, které by Spojené státy samy o sobě nepovažovaly za porušení zákazů stanovených v článku II. Ani obohacování uranu, ani vytváření zásob štěpného materiálu v souvislosti s mírovým programem by neporušovalo článek II, pokud by tyto činnosti podléhaly zárukám podle článku III. Rovněž by byl jednoznačně povolen vývoj energetických reaktorů poháněných plutoniem v rámci daných záruk, včetně výzkumu vlastností kovového plutonia, a článek II by nebránil ani vývoji či využívání rychlých množicích reaktorů.“

Právě tato interpretace se stala podkladem k podpisu NPT ze strany USA. Tady je třeba opět zdůraznit, že ani USA ani Evropská unie oficiálně nikdy neuznala právo Íránu radioaktivní prvky na svém území obohacovat. A to i přesto, že uplatnění tohoto práva je v NPT pevně zakotveno a smlouva dokonce zaručuje „nejaderným“ státům pomoc při jeho uplatňování. Konkrétně se jedná o článek IV, ve kterém se smluvní strany zavázaly k tomu „usnadňovat co nejširší výměnu zařízení, materiálů a vědeckých a technologických informací pro mírové využití jaderné energie.“ Jinými slovy, podpisem NPT se státy, které k tomu mají podmínky, zavázaly pomáhat ostatním při získávání jaderných technologií pro mírové účely. K zásadnímu obratu v této politice došlo za vlády prezidenta George W. Bushe, jehož administrativa byla vůči Íránu značně nepřátelská. V únoru 2004 Bush prohlásil, že státy, které dosud nevlastní zařízení na obohacování uranu, by neměly mít možnost je získat.

Čelem vzad

Poté, co USA dostaly v roce 1953 k moci Mohammad Reza Pahlaviho, vytyčily pro Írán dva základní cíle. Za prvé, bylo rozhodnuto, že země bude sloužit k zajištění spolehlivých dodávek fosilní energie pro západní svět. Ropné zásoby Íránu byly v roce 1954 odnárodněny a kontrola ropného sektoru se vrátila zpět do rukou amerických, britských a francouzských ropných společností. Během zbytku 50. a v průběhu 60. let tvořila íránská ropa stabilní a postupně rostoucí podíl na spotřebě v zemích Západní Evropy, Japonsku a USA, a to až do roku 1979, kdy tvořil íránský ropný export téměř 10 % denní spotřeby ropy v USA. Druhým cílem bylo to, aby se Írán stal bezpodmínečným spojencem Izraele, čímž se také rychle stal, a během následujících 26 let byl jediným regionálním spojencem státu Izrael.

Během čtvrtstoletí autoritářské diktatury Rezy Pahlaviho Spojené státy jeho režim aktivně podporovaly a bránily, a to nejen prostřednictvím dodávek zbraní pro ozbrojené represivní státní složky včetně tajné státní policie, ale kupodivu také aktivní podporou budování íránského jaderného programu. V roce 1957 podepsaly USA s Íránem dohodu, na jejímž základě dodaly Íránu 5MW jaderný reaktor a vysoce obohacené (93%) uranové palivo. Reaktor, známý jako Teheránský výzkumný reaktor, byl uveden do provozu v roce 1967 a dodnes se používá k výrobě izotopů pro lékařské účely. V roce 1974 oznámil íránský šáh plán na výstavbu jaderných bloků k výrobě 23 000 MW elektrické energie během následujících 20 let. V roce 1976 pak americký prezident Ford podpořil íránské plány na vybudování „rozsáhlého jaderného energetického průmyslu“ a podepsal směrnici, která Teheránu nabídla možnost zakoupit a provozovat v USA vyrobené zařízení na přepracování paliva pro získávání plutonia z paliva jaderných reaktorů, a to i přesto, že toto zařízení umožňuje výrobu štěpného materiálu pro jaderné zbraně. Tentýž íránský jaderný program, který je dnes údajně trnem v patě Západu, byl vybudován s přímou podporou a za přímé účasti nejen USA, ale i zemí jako Francie nebo Německo, které Íránu pomohly s výstavbou dvou reaktorů poblíž města Bushehr.

S nástupem íránské revoluce v roce 1979, ale veškerá tato spolupráce rychle skončila. Odsun Rezy Pahlaviho od moci a nástup šíitské náboženské tradice totiž představovaly pro zástupnou vládu USA vážnou hrozbu. Nejenže veškeré smlouvy o spolupráci s Íránem byly zrušeny takřka přes noc, ale USA navíc začaly aktivně bránit těm státům, které byly ochotny nadále dodávat Íránu jaderný materiál a technologie. Tato politika mimochodem trvá dodnes. Výsledkem bylo zmražení íránského jaderného programu na dalších 20 let. Během dvou dekád rostoucí izolace na mezinárodním poli se Írán i nadále snažil plnit své smluvní závazky vyplývající z NPT. V roce 1983 požádal Írán MAAE o pomoc při výrobě mimo jiné hexafluoridu uranu, který slouží jako surovina pro závod na obohacování uranu pomocí centrifug. Ačkoli oddělení technické spolupráce MAAE schválilo určitou formu pomoci, plány na její poskytnutí byly zrušeny na základě námitky USA, a to i přesto, že MAAE je podle svých stanov povinna pomáhat signatářům NPT s vývojem civilních jaderných programů. Írán neměl jinou možnost než se obrátit na černý trh, konkrétně na AQ Khana, kontroverzního jaderného vědce a otce pákistánské atomové bomby. Byla to právě jeho síť, která poskytla konstrukční podklady pro zařízení na obohacování uranu a související vybavení, což o více než deset let později umožnilo Íránu vybudovat obohacovací závod v Natanzu.

Tak jak jsme tomu u USA a Západu obecně již zvyklí, změna v zahraniční politice je často přímo spojena s režimem dané země. Dokud byl Írán ovládán loutkou v podobě Rezy Pahlaviho, neměly USA a jejich spojenci s dodávkami zbraní, jaderného materiálu, ani s hojným porušováním lidských práv jediný problém. Jakékoliv snahy o rozvoj národní suverenity ale USA tvrdě trestají, často ve spolupráci s evropskými kolaboranty.

Jaderné pokrytectví

V momentě, kdy Írán znovu získal svoji suverenitu a přestal fungovat jako ropný inventář posilující ekonomiku západních zemí upevňující jejich moc v regionu, se jeho jaderný program stal přes noc trnem v oku Západu. Stalo se tak navzdory tomu, že Írán žádné ambice na výrobu jaderných zbraní v té době neměl, ale i tomu, že existují nesignatářské země NPT (Izrael, Indie), které vyvinuly jaderné zbraně potají. Izrael, jehož jaderný arzenál čítá údajně až 400 jaderných hlavic, nikdy s inspektory MAAE nespolupracoval, a to navzdory požadavku mezinárodní komunity (Rezoluce OSN 487 z června 1981). Na základě tiché dohody mezi prezidentem Nixonem a izraelským premiérem Golda Meirem z 26. září 1969 USA oficiálně vlastnictví jaderných zbraní Izraelem nikterak nekomentují.

Další ze spojenců USA, jehož role v oblasti Jižní Asie je kritická, je Indie, která NPT odmítla, ale současně začala jaderné zbraně vyvíjet potají. Poté, co první jaderný test v roce 1974 odhalil existenci indického jaderného programu, byla zavedena mezinárodní pravidla, která měla zabránit státům, jako je Indie, jejichž jaderná zařízení nebyla podřízena inspekcím MAAE, v dovozu jaderného materiálu a veškerého zařízení. Tato opatření byla zrušena v roce 2005 prezidentskou administrativou George W. Bushe, která dokonce vyvinula tlak na státy skupiny dodavatelů jaderných technologií (Nuclear Suppliers Group), aby Indie byla z vlivu těchto opatření vyjmuta. Soustavný tlak ze strany USA, který v mnoha případech trval několik let, nakonec vedl k odsouhlasení této výjimky. V podstatě tak Indie získala výsady pěti oficiálních jaderných mocností v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, aniž by musela tuto smlouvu podepsat. Tyto výsady zatím nebyly přiznány žádnému z ostatních tří států, které vlastní jaderné zbraně, ale nejsou smluvními stranami NPT (Izrael, Severní Korea a Pákistán), ačkoli Pákistán se snaží USA přesvědčit, že i on si zaslouží stejně velkorysé zacházení jako v případě Indie.

Současný pat

Současná jaderná patová situace sahá ke 14. srpnu 2002, kdy Mujahedin-e-Khalq, militantní íránská opoziční skupina usilující o svržení islámského režimu v Teheránu, odhalila existenci zařízení na obohacování uranu v Natanzu. Toto odhalení bylo využito jako záminka pro rozsáhlá obvinění, nejhlasitěji ze strany USA a Izraele, že Írán vyvíjí jaderné zbraně. Je pravda, že v srpnu 2002 Írán tuto elektrárnu MAAE nenahlásil. Írán však neměl žádnou povinnost tak učinit. Podle dohody o zárukách, která v té době platila mezi MAAE a Íránem, byl Írán povinen ji informovat o dalších jaderných zařízeních pouze 180 dní předtím, než do nich uvede jaderný materiál. To potvrdil generální ředitel MAAE, Mohamed El Baradei, ve své zprávě Radě guvernérů ze dne 6. června 2003. Navzdory skutečnosti, že Írán neporušil svou dohodu o zárukách, íránské jaderné aktivity se okamžitě staly předmětem intenzivního dohledu ze strany MAAE. Je třeba zdůraznit, že navzdory tomuto intenzivnímu dohledu MAAE v Íránu nikdy neodhalila žádný pokus o zneužití jaderného materiálu k vojenským účelům. Tato zásadní skutečnost v reportážích mainstreamových médií o íránském jaderném programu téměř zcela chybí.

Po odhalení zařízení v Natanzu měly Spojené státy jediný cíl, a to využít toto odhalení k tomu, aby přesvědčily Radu MAAE k předání celé záležitosti Radě bezpečnosti OSN, a na Írán tak mohly být uvaleny sankce, které by jej donutily k úplnému ukončení jaderného programu, nebo přinejmenším k zastavení obohacování uranu. Jednání z roku 2003 mezi EU3 (UK, Francie, Německo) a Íránem přinesla úspěch. Írán souhlasil s posílením své dohody o jaderných zárukách s MAAE a s pozastavením obohacování uranu po dobu, kdy budou probíhat další jednání. Výsledná dohoda podepsaná 15. listopadu 2004 (znamá jako Paris Agreement) představovala vrchol jednání. Během několika měsíců se však ukázalo, že třístranná skupina EU3 nejednala s Íránem v dobré víře a ve skutečnosti neměla ani v nejmenším zájem o vypracování vhodných objektivních záruk. Cílem bylo od začátku jednání donutit Írán, aby se vzdal velmi důležitého prvku svého programu – výroby reaktorového paliva. Britský vyjednávací tým byl se svým íránským protějškem v tomto směru zcela otevřený. „Washington by nikdy netoleroval provoz ani jediné centrifugy v Íránu,“ prohlásil vedoucí britské delegace John Sawers. Jinými slovy, veškeré obohacování uranu a související činnosti na íránském území musely být nadobro ukončeny. Írán byl tedy diskriminačně vyčleněn jako jediná smluvní strana NPT, které bylo zakázáno provádět obohacování uranu na svém vlastním území, a to i přesto, že Írán nabídl Západu záruky, které jakékoliv možné snahy o výrobu vysoce obohaceného uranu nebo plutonia značně minimalizovaly. Konkrétně se jednalo o 1) okamžitou přeměnu veškerého nízkoobohaceného uranu na palivové tyče pro energetické reaktory, aby se vyloučila možnost dalšího obohacování na vysoce obohacený uran, a 2) žádné další zpracování vyhořelých palivových tyčí, s cílem vyloučit výrobu plutonia. Írán rovněž navrhl trvalou přítomnost inspektorů MAAE přímo na místě v zařízeních pro konverzi a obohacování uranu. Když EU3 tento návrh odmítla, Írán požádal, aby MAAE navrhla vhodné objektivní záruky – návrh, se kterým souhlasil i tehdejší prezident Francie Jacques Chirac. Nicméně USA byly opět proti.

Ve snaze najít akceptovatelné řešení přišel Írán s jedním z nejpozoruhodnějších ústupků moderní diplomacie. Dne 17. září 2005 ve svém projevu na půdě OSN íránský prezident Ahmadínežád nabídl, že správu íránského jaderného programu vloží do rukou mezinárodního konsorcia, a to nejen v podobě řízení, ale i vlastnictví, které by v tomto případě bylo sdílené. Představte si situaci, kdy se suverénní země dobrovolně vzdá části vlastnictví například své elektrické rozvodné sítě, kterou by od té chvíle částečně vlastnilo a spravovalo konsorcium zahraničních subjektů. Nepředstavitelné! I tato nabídka byla však EU a Spojenými státy bez váhání odmítnuta.

To, že Írán v roce 2005 nabídl Západu významné a dostatečné záruky, později potvrdil Peter Jenkins, který tou dobou působil jako velvyslanec Spojeného království při MAAE a podílel se na jednání skupiny EU3 s Íránem. Byl to právě on, kdo v roce 2012 prohlásil:

„S odstupem času je zřejmé, že tuto nabídku jsme měli okamžitě přijmout. Nestalo se tak, protože naším cílem bylo zastavit veškeré obohacování uranu v Íránu. To zůstává cílem Západu dodnes, navzdory nesčetným íránským připomínkám, že nejsou ochotni být považováni za druhořadou stranu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní s menšími právy než ostatní signatáři a navzdory všem důkazům, že Írán je připraven vzdorovat, nikoliv [externímu] tlaku podlehnout.“

Ne všichni diplomaté Západu se ale podvolili imperiálnímu tlaku. Sir Richard Dalton a dalších pět bývalých velvyslanců z evropských zemí v Teheránu v červnu 2011 napsali následující:

„Často slýcháme, že odmítnutí Íránu vést seriózní jednání nenechalo našim zemím jinou možnost, než ho v roce 2006 předvolat před Radu bezpečnosti OSN. Ani v tomto případě však není situace zcela jasná. V roce 2005 byl Írán připraven jednat o maximálním počtu svých centrifug a maximální [povolené] míře obohacování, [která byla] hluboko pod úrovní nezbytnou pro výrobu jaderných zbraní. Teherán také vyjádřil ochotu povolit důkladné inspekce, a to i v nenahlášených zařízeních. V té době však Evropa a USA chtěly přimět Írán, aby se svého obohacovacího programu zcela vzdal. Íránci předpokládají, že toto je stále cílem Evropy a USA, a že z tohoto důvodu Rada bezpečnosti trvá na zastavení veškerého obohacování. Cíl „nulového počtu centrifug v provozu, ať už trvale či dočasně“, je však nereálný a značně přispěl k současné patové situaci.“

To, co následovalo, bylo vzhledem k agresivnímu postoji Spojených států a Evropy nevyhnutelné. Írán obnovil své jaderné aktivity, které během jednání dobrovolně pozastavil. K obnovení došlo těsně předtím, než Mahmúd Ahmadínedžád převzal po Mohammad Chátamím funkci íránského prezidenta dne 3. srpna 2005. V důsledku toho Francie a Velká Británie přesvědčily Radu MAAE, aby dne 24. září 2005 přijala rezoluci, která poprvé zmínila slovo „nedodržování“ v souvislosti s íránskými jadernými aktivitami. Tento výraz má zásadní význam, protože stanovy MAAE vyžadují, aby jakékoli „nedodržování“ bylo nahlášeno Radě bezpečnosti OSN, a přesně to se stalo v březnu 2006.

Následovalo uvalení mezinárodních sankcí. Nejednalo se o ale sankce OSN, jelikož nebyly uloženy Radou bezpečnosti v rezoluci podle článku 41 Charty OSN. Vznikly na základě zákona, který v prosinci 2011 přijal americký Kongres na popud proizraelské lobby v USA. Tento zákon podepsal prezident Obama, který se chtěl vyhnout konfliktu s touto lobby v nadcházejícím volebním roce. Tento zákon ukládá americké vládě, aby vyvíjela nátlak na ostatní státy po celém světě k tomu, aby zastavily (nebo alespoň omezily) nákupy íránské ropy, a to hrozbou odpojení jejich finančních institucí od amerického finančního systému, pokud budou provádět transakce s Íránskou centrální bankou nebo jinými íránskými finančními institucemi. Od té doby byly na Írán uvaleny další sankce.

Jak dál?

Ve své knize Oborne a Morrison hlasitě volají po radikální změně kurzu, a to především ve smyslu ukončení ekonomických sankcí, které mají dalekosáhlé dopady na běžné obyvatelstvo, návrat ke skutečné diplomacii, která uznává právo Íránu na mírové využití jaderné energie v rámci mezinárodních smluv, a upřímnou snahu o budování mezinárodních vztahů odproštěných od předsudků, která by zajistila integraci Íránu do regionální bezpečnostního rámce, namísto snah o jeho izolaci a falešného vyobrazení jako vyvrhele.

Pravda je taková, že Írán nikdy regionální hrozbou nebyl a jeho mezinárodní image je fabrikátem západních mocenských zájmů o to vykreslovat Írán jako agresivní a zlomyslnou mocnost na pokraji získání jaderných zbraní, a to navzdory silným důkazům o opaku. Pro tolik omílanou snahu o výrobu jaderných zbraní neexistují žádné důkazy a naopak vedení země výrobu jaderných zbraní dlouhodobě odmítá. Nejedná se v tomto případě o názor, nýbrž o náboženský výnos (tzv. fatwa), který byl vydán v roce 2005 ajatolláhem Chameneím a který uvádí, že „výroba, skladování a použití jaderných zbraní jsou v islámu zakázány, a že Íránská islámská republika tyto zbraně mít nebude.“ Toto poselství od té doby mnohokrát zopakoval, například v roce 2012, kdy ve svém projevu ke skupině jaderných vědců nejvyšší vůdce Íránu řekl následující:

„Íránský národ nikdy neusiloval a nikdy nebude usilovat o získání jaderných zbraní. Není pochyb o tom, že rozhodující činitelé v zemích, které se nám staví na odpor, dobře vědí, že Írán neusiluje o jaderné zbraně, protože Islámská republika z logického, náboženského i teoretického hlediska považuje držení jaderných zbraní za těžký hřích a věří, že šíření těchto zbraní je nesmyslné, ničivé a nebezpečné.“

Úmyslně zmanipulováno je i údajné tvrzení o tom, že Írán má zájem na tom vymazat Izrael z mapy. Jedná se o fikci, která vznikla v důsledku „chybného“ překladu výroku, který Ahmadínedžád pronesl ve svém projevu dne 26. října 2005 na konferenci v Teheránu v perštině. Jak mimo jiné poukázal americký profesor Juan Cole, jednalo se o citát ajatolláha Chomejního, otce Islámské republiky, v tom smyslu, že „tento okupační režim nad Jeruzalémem musí zmizet ze stránek dějin.“ Nejedná se o výhrůžku zničení Izraele vojenskou akcí, ale o vyjádření naděje, že současný izraelský režim se zhroutí, podobně jako se zhroutil Sovětský svaz. Nejedná se o výhrůžku zabít kohokoli, natož pak spáchat genocidu na Židech žijících v Izraeli. To potvrdil ve svém rozhovoru pro stanici Al Jazeera ze dne 16. dubna 2012 i Dan Meridor, izraelský místopředseda vlády a ministr pro zpravodajské služby a atomovou energii. V tomto rozhovoru přiznal, že prezident Ahmadínedžád ve skutečnosti nehrozil, že vymaže Izrael z mapy.

Samotný Ahmadínedžád pak ve svém projevu na Kolumbijské univerzitě dne 24. září 2007 navrhl řešení situace v Palestině. Podle překladu deníku Washington Post řekl:

„To, co tvrdíme, je, že k vyřešení tohoto 60 let trvajícího problému musíme palestinskému lidu umožnit, aby o své budoucnosti rozhodoval sám. … Musíme umožnit židovským Palestincům, muslimským Palestincům a křesťanským Palestincům, aby o svém osudu rozhodovali sami prostřednictvím svobodného referenda. Ať už se jako národ rozhodnou jakkoli, všichni by to měli přijmout a respektovat. … To je to, za čím si jako íránský národ stojíme.“

Závěrem… aneb faktický souhrn o íránském jaderném programu