Článek
Zkratka přes cizí
Když jsme si koupili pozemek na kraji vesnice, těšili jsme se, že budeme mít konečně klid. Jenže po pár týdnech jsme si všimli, že nám přes dvůr chodí lidé. Nejprve to byli dva starší sousedé, pak celé rodiny s dětmi. Chodili tam, jako by jim to patřilo. Zanechávali po sobě odpadky, pošlapanou trávu a jednou nám dokonce rozkopali záhon s rajčaty.
Zkoušela jsem to řešit po dobrém. Dala jsem na plot ceduli s nápisem Soukromý pozemek, vstup zakázán. Po pár dnech byla ohnutá a někdo ji přelepil papírem s nápisem „zkratka zůstává“. Když jsem na jednoho z nich zavolala, ať se tudy neplíží, jen mávl rukou, že to dělají odjakživa.
Marné domluvy
Manžel navrhoval, ať to necháme být, že nemá cenu se s lidmi hádat. Ale když jsem našla v trávě psí výkaly a u branky rozházené obaly od piva, přetekl mi pohár trpělivosti. Zašli jsme za starostou, ale ten nám jen poradil, že pokud tam není plot, těžko něco dokáže.
Začala jsem o víkendech pozemek hlídat, ale jakmile jsem šla domů, lidé se tam zase objevili. Někdy jsem je dokonce slyšela mluvit o tom, že jsme „ti měšťáci, co si myslí, že jim patří svět“.
Chytrá past
Jednou mě napadlo, že když jim nestačí slova, ukážu jim to jinak. Koupili jsme fotopast, tu samou, jakou používají myslivci na zvěř. Umístili jsme ji na strom, který měl výhled na pěšinu vedoucí přes náš pozemek. Bylo to nenápadné, nikdo si ničeho nevšiml.
První den nic. Druhý den také nic. Ale třetí den jsme na záběrech uviděli několik lidí, jak si vesele zkracují cestu přes náš dvůr. Jeden muž dokonce přelézal plot, i když měl po ruce normální cestu o sto metrů dál. Na dalším videu byla skupina puberťáků, kteří házeli kameny po našem psovi.
Důkazy na úřad
Záznamy jsme uložili a šli znovu na obec. Tentokrát jsme mluvili jinak. Předložili jsme důkazy a požádali, aby s tím konečně něco udělali. Úředníkům spadla brada, když viděli, co se u nás děje.
Do týdne přišlo oznámení, že se pozemek oficiálně označí jako soukromý a že vstup na něj bude pod pokutou. Místní to brzy zjistili a zkratka přes náš dvůr rázem zmizela.
Konečně klid
Dnes, když sedím na terase a koukám na trávník, mám zvláštní pocit zadostiučinění. Ne proto, že jsme někoho nachytali, ale že jsme si ubránili to, co nám patří. Lidé z vesnice se nám od té doby vyhýbají, ale mně to nevadí. Mám klid a čistý pozemek, přesně tak, jak jsme si to představovali, když jsme se sem stěhovali.
