Článek
První dojem
Když jsme dorazili do penzionu, byla jsem unavená z cesty a chtěla jsem si jen vydechnout. Majitelka nás přivítala bez úsměvu a s takovou chladností, až jsem se lekla, že jsme si spletli budovu. Působila, jako by ji už samotný náš příjezd obtěžoval. Snažila jsem se to nebrat vážně a přisuzovala jsem to jejímu dlouhému dni, ale vnitřní pocit se mi usadil v žaludku a nechtěl odejít.
Rozhovor, který jsem radši nechtěla slyšet
Druhý den ráno jsem si sedla na terasu s kávou a snažila se naladit na dovolenkový režim. Majitelka tam pracovala s květináči pár kroků ode mě. Když jsem jí poděkovala za snídani a snažila se navázat lehkou konverzaci, odpověděla stručně a bez zájmu. Po chvilce se najednou zastavila a téměř odsekla, že Češi jsou pro ně problém. Řekla to tak, jako by se bavila o počasí nebo tradičních hostech, ne jako by mluvila přímo se mnou.
Tvrdila, že prý děláme víc hluku než ostatní, že se pořád na něco ptáme, že chceme všechno hned a že se mezi sebou hádáme. Pronesla to klidně, skoro věcně, ale každé slovo mě bodalo víc a víc. Seděla jsem tam a poslouchala něco, co jsem nikdy nezažila, přestože jsem byla u moře pokaždé jen jako obyčejná turistka, která chce vidět slunce a trochu si odpočinout. Najednou jsem se cítila jako školák, který slyší výčitky, i když nic neprovedl.
Ticho mezi námi a ticho ve mně
Když odešla, zůstala jsem sedět s pocitem, že mě někdo stáhl zpátky na zem. Začala jsem přemýšlet, jestli se tak na nás dívají i jinde. Často potkávám Čechy, kteří se chovají slušně a s respektem, a přesto stačí pár výstředních hostů, aby se z toho stal obraz celého národa. Připadala jsem si provinile jen tím, že tam jsem. A zároveň mě štvalo, že se nechávám tím pocitem ovlivnit.
Několik dalších dní jsem se snažila chovat co nejklidněji, téměř neviditelně, jen abych se vyhnula dalším poznámkám. Přitom jsem chtěla jen normálně prožít dovolenou. Když jsem se pak dívala na ostatní hosty, uvědomila jsem si, že mnozí z nich byli hluční mnohem víc než my. Jenže u nich to majitelce zjevně nevadilo. Stačilo slyšet jazyk a nálada se jí okamžitě změnila.
Odhodlání, které přišlo až poslední den
Když jsme odjížděli, všimla jsem si, že mi ten zážitek postupně přestal připadat jako útok na všechny Čechy. Začala jsem ho brát spíš jako pohled jediné ženy, která si vytvořila vlastní představu a dál ji nerozlišovala. Nebolelo to o nic míň, ale přestalo mě to svazovat. Někdy si člověk musí připustit, že ne všude bude vítaný, i když se chová slušně. A já jsem si v autě cestou zpět uvědomila, že jsem se během té dovolené naučila být mnohem pevnější, než jsem čekala.
