Článek
První mrazy
Začalo to letos v říjnu, když přišly první mrazy. Manžel přišel do obýváku, podíval se na termostat a řekl: „Dvacet? To je moc. Stačí devatenáct.“
Přepnul to a odešel.
Seděla jsem v křesle a koukala na tu malou krabičku na zdi. Devatenáct stupňů. Cítila jsem, jak mi začíná být zima. Možná si to jen namlouvám. Možná je to stejné. Jeden stupeň, co to je?
Počkala jsem hodinu. Pak jsem vstala a přepnula zpátky na dvacet.
Nic jsem neřekla. On taky ne.
Druhý den ráno bylo devatenáct.
Válka bez slov
Takhle to jde už tři měsíce. Nikdy o tom nemluvíme. Nikdy se nehádáme nahlas. Jen chodíme kolem termostatu a přepínáme ho. Tam a zpátky, tam a zpátky.
Někdy to udělám já. Někdy on. Někdy v noci vstane a slyším, jak jde do chodby. Klapnutí. Vrátí se do postele. Ráno je devatenáct.
Pak vstanu já. Jdu udělat kafe. Cestou klapnu. Dvacet.
Neříkáme nic. Oba víme, co děláme. Oba se tváříme, že ne.
Čtyřicet let manželství. Dvě děti, tři vnoučata, jeden dům, jeden život. A tohle je naše válka. Jeden stupeň na termostatu.
Proč devatenáct
Zeptala jsem se ho jednou. Přímo. Proč devatenáct?
„Je to zdravější,“ řekl. „Člověk líp spí. A šetříme.“
Šetříme. To slovo mě zasáhlo.
Celý život šetříme. Šetřili jsme na byt, na auto, na děti, na důchod. Šetřili jsme, když nebylo z čeho, a šetřili jsme, když už bylo. Šetření je jeho jazyk lásky. Vypnuté světlo v prázdné místnosti. Sprcha místo vany. Devatenáct místo dvaceti.
Nemůžu mu to vyčítat. Vyrostl v rodině, kde se počítala každá koruna. Jeho máma prala v ruce, i když měli pračku, protože pračka bere moc proudu. Jeho táta chodil v zimě ve svetru a třech ponožkách.
Devatenáct stupňů je pro něj norma. Pro mě je to zima.
Proč dvacet
Já jsem vyrostla jinak. Ne v luxusu, ale v teple. Máma topila, co to šlo. Říkala, že doma musí být příjemně. Že člověk se má kam vrátit.
Pro mě je dvacet stupňů pocit domova. Pocit bezpečí. Pocit, že je všechno v pořádku.
Když je devatenáct, mrznou mi nohy. Sedím v křesle a mám na sobě svetr, pod sebou deku, na nohou dvoje ponožky. A pořád mi je zima.
On chodí v tričku a říká, že je mu dobře.
Jak můžeme žít ve stejném domě a cítit se tak jinak?
Pondělí v noci
Minulé pondělí jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli a poslouchala, jak dýchá. Pravidelně, klidně. Spí dobře. V devatenácti stupních.
Já jsem měla na sobě teplé pyžamo, ponožky a přikrytá jsem byla až po bradu. A stejně mi byla zima.
Vstala jsem. Potichu, aby se nevzbudil. Šla jsem do chodby a stála před termostatem.
Devatenáct.
Dívala jsem se na to číslo a přemýšlela. Mám to přepnout? Zase? Jako každou noc? Dokdy tohle budeme dělat?
Nepřepnula jsem. Vrátila jsem se do postele a ležela do rána.
U snídaně
Ráno jsme seděli u stolu. Chleba, máslo, čaj. Jako vždycky.
„Byla ti v noci zima?“ zeptal se.
Překvapil mě. Nikdy se neptal.
„Trochu,“ řekla jsem.
Přikývl. Nic neřekl. Dojedl, vstal, odešel do dílny.
Zůstala jsem sedět a dívala se na termostat. Devatenáct.
Měla jsem mu říct pravdu. Že mi je zima každou noc. Že mrznu, i když mám na sobě všechno, co mám. Že ten jeden stupeň pro mě není číslo, ale pocit.
Neřekla jsem to. Čtyřicet let a neumím říct, že mi je zima.
