Článek
Jak to začalo
Začalo to na svatební cestě. Malý penzion u moře, společný pokoj, první rána jako manželé. Probudila jsem se a on už byl vzhůru. Seděl na kraji postele s dvěma hrnky.
„Udělal jsem ti kávu.“
Vzala jsem si hrnek. Napila se. Byla silná. Moc silná, skoro hořká. Já piju slabou, jen tak zabarvená.
„Děkuju,“ řekla jsem. „Je výborná.“
Usmál se. Ten jeho úsměv, co mě dostal už na první schůzce. Nemohla jsem mu říct, že je špatná.
Dopila jsem to. Každé sousto polkla. A on byl šťastný.
První rok
Myslela jsem, že se to změní. Že si všimne, jak si dělám kávu sama. Že uvidí, kolik dávám lžiček, kolik vody. Že pochopí.
Nepochopil.
Každé ráno, kdy vstal první, přinesl mi hrnek. Silná, hořká, skoro nepitelná. A já jsem pila a děkovala.
Jednou jsem zkusila naznačit. „Dneska bych ji chtěla slabší,“ řekla jsem. Přikývl. Další den přinesl to samé. Možná zapomněl. Možná si myslel, že to bylo jen ten den.
Neřekla jsem to znovu. Jednou stačilo.
Dvacátý rok
Po dvaceti letech jsem přestala vnímat tu chuť. Člověk si zvykne na všechno. I na špatnou kávu. I na hořkost, kterou nechce.
Jednou přijela dcera. Seděly jsme v kuchyni, manžel odešel do práce. Dělala jsem kávu pro nás obě.
„Mami, ty piješ slabou?“ zeptala se.
„Jo. Vždycky jsem pila.“
„Ale táta ti dělá silnou. Viděla jsem ho.“
Pokrčila jsem rameny. „On to tak má rád.“
Dívala se na mě, jako by čekala víc. Vysvětlení, proč piju padesát let něco, co mi nechutná. Proč neřeknu čtyři slova: udělej ji slabší.
Neřekla jsem nic. Některé věci nejdou vysvětlit.
Ta jedna sobota
Jednou jsem mu tu kávu udělala já. Bylo to v sobotu, on spal déle, já vstala první. Udělala jsem dva hrnky, jemu silnou, jak má rád, sobě slabou.
Přišel do kuchyně, podíval se na ten světlý hrnek přede mnou.
„To je čaj?“
„Ne. Káva.“
Zamračil se. „To je moc slabý. To není káva, to je voda.“
Nic jsem neřekla. Pila jsem svou slabou kávu a on pil svou silnou a nikdo z nás neřekl to, co si oba mysleli.
Od té doby vstává první zase on.
Padesátý rok
Letos je to padesát let. Padesát let ranních hrnků. Padesát let té samé chuti, té samé hořkosti, té samé chyby.
Dcera mi jednou řekla, ať mu to řeknu. „Mami, je to absurdní. Padesát let piješ něco, co ti nechutná. Řekni mu to.“
Ale jak?
Jak řekneš člověku po padesáti letech, že něco dělá špatně? Že celý život vstával dřív, aby ti udělal radost, a nedělal? Že každé to ráno, kdy si myslel, že tě rozmazluje, jsi polykala něco, co jsi nechtěla?
Zničila bych mu to. Těch padesát let ranních hrnků by najednou neznamenalo lásku. Znamenalo by omyl.
Nechci, aby to věděl. Nechci, aby se cítil hloupě. Nechci, aby přestal.
Protože ta káva, ta špatná, hořká, silná káva, to není o kávě. To je o tom, že vstane. Že na mě myslí. Že po padesáti letech pořád chce být ten, kdo mi přinese něco dobrého do postele.
A to je víc než chuť.
