Manžel odešel do důchodu a první den se zeptal, co bude k obědu. Pochopila jsem, co mě čeká

Pamatuju si ten den přesně. Pátek, konec ledna. Manžel přišel z práce naposledy, v ruce krabici s věcmi z kanceláře, hrnek, fotka rodiny, nějaké papíry. Položil ji v předsíni a řekl: „Tak. To bylo naposledy.“

Objala jsem ho. Řekla jsem, že je to nová kapitola. Že teď konečně budeme mít čas na sebe, na výlety, na věci, které jsme odkládali. Věřila jsem tomu.

Sobota a neděle proběhly normálně. Víkendy jsme spolu trávili vždycky. Ale v pondělí ráno jsem vstala jako obvykle v sedm, udělala kafe, snědla jogurt. On zůstal ležet. Proč by taky vstával? Nemá kam jít.

V devět se objevil v kuchyni. Rozcuchaný, v županu. Sedl si ke stolu a zeptal se: „Co bude k obědu?“

Bylo devět ráno. A já pochopila.

Čtyřicet let jsem měla svůj režim. Ráno jsem vstala, uklidila, udělala si svoje věci. Když pracoval, měla jsem dopoledne pro sebe. Četla jsem, volala s kamarádkami, šla na procházku. V klidu.

Teď je tady. Pořád.

Sedí v obýváku a kouká na televizi. Nebo sedí v kuchyni a kouká, co dělám. Nebo chodí po bytě a hledá, co by mohl dělat, ale nic nenajde, protože všechno dělám já. Celý život to dělám já.

A každý den, někdy dřív, někdy později, přijde ta otázka: „Co bude k obědu?“

Ne „můžu ti s něčím pomoct?“. Ne „co kdybychom dneska šli někam?“. Ne „uvařím já“.

Co bude k obědu. Jako by to bylo samozřejmé. Jako by moje jediná role byla odpovědět.

Prvních pár týdnů jsem si říkala, že si zvykne. Že najde koníčky, kamarády, něco. Že se to usadí.

Neusadilo.

On celý život pracoval. Chodil do práce v sedm, vracel se v pět, někdy později. Práce ho definovala. Byl inženýr, vedl tým, řešil projekty. Měl identitu.

Teď nemá nic. Jen mě.

A já jsem si uvědomila, že celou dobu, co jsme byli manželé, jsme spolu vlastně nebyli. Byli jsme vedle sebe. On měl svůj svět, práci, kolegy, porady. Já měla svůj, domácnost, děti, později vnoučata, kamarádky. Potkávali jsme se večer, o víkendech. To stačilo.

Teď jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně. A zjišťuju, že nevím, kdo je ten člověk, se kterým žiju čtyřicet let.

Nechci být nespravedlivá. Manžel není špatný člověk. Není líný, není zlý, nekřičí. Jen… neumí být doma.

Neumí si najít práci. Když ho požádám, aby vysál, vysaje. Když ho požádám, aby nakoupil, nakoupí – přesně to, co napíšu na seznam, nic víc, nic míň. Ale sám od sebe neudělá nic.

Neumí být sám. Když odejdu ke kamarádce, volá mi po hodině, jestli už jedu. Když jsem v jiném pokoji, přijde za mnou a ptá se, co dělám.

A neumí pochopit, že já mám taky svůj život. Že mám svoje věci, svoje rituály, svůj čas. Že jsem čtyřicet let fungovala i bez něj – a teď mám najednou fungovat jen s ním.

Ten dotaz na oběd – to není jen dotaz. Je to očekávání. Že budu vařit. Že budu plánovat. Že budu ta, kdo se stará. Jako vždycky. Jenže teď to má být každý den, celý den, pořád.

A já jsem unavená. Po čtyřiceti letech jsem unavená.

Po prvním měsíci jsem to s ním zkusila probrat. Řekla jsem, že potřebuje něco svého. Koníčka. Kamarády. Něco.

Pokrčil rameny. „Já jsem spokojený doma. S tebou.“

Znělo to hezky. Měla jsem být dojatá. Místo toho jsem cítila, jak se mi svírá žaludek.

Našla jsem mu kurz počítačů pro seniory. Šel jednou a řekl, že to není pro něj. Navrhla jsem zahrádku – máme malou na sídlišti. Byl tam dvakrát a pak přestal. Řekla jsem mu o partě důchodců, co chodí na pivo každý čtvrtek. Není prý na kolektivní věci.

Takže sedí doma. Se mnou. A ptá se, co bude k obědu.

Minulý čtvrtek jsem vstala a řekla, že jedu na celý den ke kamarádce. Neplánovala jsem to, prostě jsem potřebovala pryč.

Manžel se na mě podíval. „Na celý den?“

„Ano.“

„A co budu dělat?“

Málem jsem se rozbrečela. Je mu sedmdesát let. Celý život vedl lidi, rozhodoval o milionech, řešil složité projekty. A teď se mě ptá, co bude dělat, když odejdu na jeden den.

„Nevím,“ řekla jsem. „Něco vymyslíš.“

Odjela jsem. Celou cestu jsem měla výčitky. Pak jsem přijela ke kamarádce, která je na tom stejně – její manžel je v důchodu tři roky – a tři hodiny jsme si stěžovaly. Obě. Na totéž.

Vrátila jsem se večer. Manžel seděl před televizí. Na plotně stál hrnec s vodou.

„Chtěl jsem uvařit těstoviny,“ řekl. „Ale nevěděl jsem, kolik dát vody.“

Stál tam hrnec s vodou. Celý den. Neuvařil si ani těstoviny.

Nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat. Udělala jsem oboje.

Nemůžu ho změnit. Je mu sedmdesát a celý život byl zvyklý, že se o domácnost stará někdo jiný. Nejdřív jeho máma, pak já. Nikdy se neučil vařit, prát, plánovat. Nemusel.

A teď je pozdě. Ne úplně – pořád by se mohl naučit. Ale neudělá to. Protože nemusí. Protože jsem tady já.

Takže mám dvě možnosti. Buď se s tím smířím. Budu vařit obědy, odpovídat na dotazy, snášet jeho přítomnost dvacet čtyři hodin denně. Budu ta hodná manželka, co se obětuje.

Nebo si najdu prostor. Svůj. I kdyby to mělo znamenat, že on bude sedět doma sám a nevědět, kolik vody dát na těstoviny.