Prodavačka mi podala tašku a řekla mi „babi“. Kam se poděla slušnost?

Bylo úterý dopoledne, půl desáté. Chodím nakupovat v tuhle dobu schválně. Méně lidí, kratší fronty, klid. V supermarketu u nás znám každý regál. Vím, kde mají mouku, kde jogurty, kde ten levnější toaletní papír, co je úplně vzadu, protože nechtějí, aby ho lidi viděli hned.

Nákup jako každý jiný. Chleba, máslo, paštika, jablka. Nic zvláštního. U pokladny přede mnou jeden pán, za mnou nikdo. Pokladní, mladá holka, možná dvacet, možná míň. Skenovala zboží a koukala do telefonu, který měla položený vedle.

Zaplatila jsem, srovnala peněženku do kabelky. Trvalo mi to chvíli, prsty už nejsou tak hbité jako dřív. Ona zatím vzala moje věci, dala je do tašky a podala mi ji.

„Tady máte, babi.“

Zvedla jsem hlavu. Usmívala se. Myslela to hezky. Asi.

Vzala jsem tašku, poděkovala a odešla. Až na parkovišti mi došlo, co řekla. A od té doby na to myslím.

Je mi šedesát tři. Ne osmdesát, ne devadesát. Šedesát tři. Pracovala jsem do šedesáti, odešla jsem teprve před třemi lety. Mám barvené vlasy, nosím džíny, chodím dvakrát týdně na procházky. Nepotřebuju hůl, nepotřebuju pomoc, nepotřebuju, aby mi někdo nosil tašky.

A hlavně, nejsem její babička.

Vím, že to myslela nevinně. Že pro ni je „babi“ asi jako „paní“ nebo „teto“. Že to tak možná říká všem starším ženám. Že si u toho nic nemyslela.

Jenže já jsem si myslela. Přemýšlela jsem, jak mě vidí. Co vidí, když se na mě podívá. Vidí unavené oči? Šedé kořínky, co prosvítají pod barvou? Ruce s pigmentovými skvrnami? Pomalé pohyby u pokladny?

Vidí babičku. Někoho starého. Někoho, ke komu se mluví takhle. Bez jména, bez oslovení, bez respektu.

Celý život mi říkali „paní“. V práci, v obchodě, u doktora. Paní Novotná. Nebo aspoň „paní“. Slušné, neutrální, důstojné.

Nevím přesně, kdy se to změnilo. Možná když jsem odešla do důchodu. Možná když jsem přestala chodit nalíčená. Možná když mi zpomalil krok a hlas. Někdy během posledních let jsem přešla z „paní“ na „babi“. A nikdo se nezeptal, jestli mi to vadí.

Vadí.

Ne proto, že bych se styděla za svůj věk. Nebylo to stydět se. Jsem babička – mám dvě vnučky, které miluju. Když mi ony řeknou „babi“, je to nejkrásnější slovo na světě.

Ale od cizí holky za pokladnou? Od někoho, kdo mě nezná, kdo se na mě sotva podíval, kdo mě zaškatulkoval podle vrásek?

To je něco jiného.

Cestou domů jsem přemýšlela o mámě. O tom, jak stárla. Jak jsem ji vozila k doktorovi a mladá sestřička na ni mluvila nahlas a pomalu, jako by byla hluchá nebo hloupá. „Tak babi, svléknem se a lehnem si.“ Máma měla titul z vysoké školy. Celý život učila na gymnáziu. A tahle holka na ni mluvila jako na dítě.

Tehdy mě to naštvalo za mámu. Teď chápu, co cítila ona.

Není to o té jedné větě. Je to o tom, co za ní stojí. O tom, že v určitém věku se člověk stane neviditelným. Nebo ještě hůř, viditelným jen jako „starý člověk“. Kategorie. Šuplík. Někdo, na koho se nemusí brát ohledy, protože stejně brzy zmizí.

Možná to zní přehnaně. Možná si z jednoho slova dělám moc velkou věc. Ale když člověk celý život pracoval, staral se o rodinu, platil daně, choval se slušně a pak mu dvacetiletá holka řekne „babi“, jako by to bylo normální, něco se v něm zlomí. Maličko. Nehlasně. Ale zlomí.

Měla jsem se zastavit. Otočit. Říct jí: „Promiňte, ale nejsem vaše babička. Říkejte mi paní.“

Neudělala jsem to.

Proč? Nevím. Možná proto, že jsem nechtěla dělat scénu. Možná proto, že by se na mě dívali ostatní a říkali si, že je ta stará paní hysterická. Možná proto, že jsem si připadala trapně – jako bych se urazila kvůli hlouposti.

A možná proto, že část mě si řekla: má pravdu. Jsi stará. Vypadáš jako babička. Co čekáš?

Tohle mě bolelo nejvíc. Ne ta holka. Ale ten hlas v mojí hlavě, který jí dal za pravdu.

Ten večer jsem zavolala dceři. Vyprávěla jsem jí to, trochu jako vtip, trochu jako stížnost. Čekala jsem, že se zasměje a řekne, že ta holka byla drzá.

Místo toho řekla: „No, mami, ona to asi myslela hezky. Nemysli na to.“

Měla pravdu. Vím, že měla pravdu.

Ale stejně. Něco v tom bylo, co mě nepustilo.

Další den jsem šla do obchodu znovu. Jiná pokladní, starší, možná pětačtyřicet. Zaplatila jsem a ona řekla: „Děkuju, na shledanou.“

Nic víc. Žádné „babi“. Žádné „paní“. Jen neutrální zdvořilost.

A já jsem byla vděčná. Za nic. Za to, že mě neškatulkovala.

Je to smutné, když je člověk vděčný za to, že ho někdo neurazil.