Článek
Jak to začalo
Přijel v neděli odpoledne. Sám, bez Jany a dětí. To mě mělo varovat. Syn nikdy nejezdí sám. Vždycky vezme aspoň Vojtíka, protože ví, že mě vnuk potěší. Tentokrát ne.
Udělala jsem kafe, dala na stůl štrúdl, co jsem pekla den předem. Věděla jsem, že přijede. Seděli jsme v kuchyni, kde jsme seděli celý jeho život. U stejného stolu, na stejných židlích. Jen my dva jsme byli starší.
Chvíli mluvil o práci, o dětech, o tom, že Vojtík začal chodit na fotbal. Poslouchala jsem, přikyvovala, ale věděla jsem, že něco přijde. Znal jsem ho. Když odbočuje k vedlejším tématům, znamená to, že se bojí říct to hlavní.
Pak se odmlčel. Podíval se do hrnku. A řekl to.
Slova, která zůstala viset
„Mami, já vím, že to nechceš slyšet. Ale začali jsme s Janou přemýšlet… možná by bylo lepší, kdybys nebyla sama.“
Věděla jsem, co tím myslí. Neřekl „domov důchodců“. Řekl „nebyla sama“. Ale bylo to totéž.
Neodpověděla jsem hned. Dívala jsem se na jeho ruce. Ruce mého kluka, kterému jsem kdysi zavazovala tkaničky. Teď má šedé vlasy a vrásky kolem očí. Je mu čtyřicet sedm. Kdy se to stalo?
„Já vím, že to myslíš dobře,“ řekla jsem nakonec.
„Myslím,“ přikývl. „Fakt jo, mami. Není to o tom, že bych se tě chtěl zbavit. Ale já mám strach. Co když se ti něco stane? Co když spadneš a nikdo tu nebude?“
Měl pravdu. Věděla jsem to. Před měsícem jsem si šla v noci pro vodu a zavadila o práh. Nic se nestalo, jen modřina na koleni. Ale ležela jsem na zemi v tmě a přemýšlela, co by bylo, kdybych si něco zlomila.
Nezavolala jsem mu to. Teď chápu, že možná měla.
Co jsem neřekla
Chtěla jsem mu vysvětlit, že tohle je můj domov. Že tady jsou všechny moje vzpomínky. Že v ložnici pořád visí záclony, které jsem šila s jeho tátou, když jsme se nastěhovali. Že v kredenci mám nádobí z výbavy, ze které jsme jedli padesát let. Že na zdi v chodbě jsou čárky, kde jsem měřila, jak roste.
Chtěla jsem říct, že v domově pro seniory budu jen stará paní v pokoji, kterou občas někdo navštíví. Že tam nebudu mít svoji kuchyň, svoje okno, svůj výhled na zahradu, kde kvetou pivoňky, co jsem sázela, když syn chodil do školy.
Chtěla jsem říct, že se bojím. Ne smrti, té už se člověk v sedmdesáti šesti nebojí tolik. Bojím se, že ztratím to poslední, co mi zbylo. Sebe.
Ale nic z toho jsem neřekla. Jen jsem seděla a dívala se na štrúdl, který nikdo nejedl.
Co řekl potom
„Mami, já tě nenutím. Jen chci, abys o tom přemýšlela. Podívali jsme se s Janou na jeden… je to spíš takový penzion. Má zahradu, jídelnu, vlastní pokoj. Můžeš si vzít nábytek, fotky, co chceš.“
Penzion. Ne domov důchodců. Hledal slova, která by bolela míň.
„A mohla bys tam mít klid,“ pokračoval. „Nemusela bys se starat o dům, o zahradu, o topení. Někdo by ti vařil, uklízel. A my bychom přijížděli. Častěji než teď, protože bys byla blíž.“
To byla pravda. Bydlím hodinu a půl od nich. Přijede jednou za měsíc, občas za dva. Vojtíka jsem neviděla od Vánoc.
„A kdybys potřebovala doktora, sestřičku, cokoliv, bylo by to hned,“ dodal. „Tady jsi sama, mami. Úplně sama.“
Zase měl pravdu. Od chvíle, co umřel táta, jsem sama. Tři roky. Tři roky, kdy ráno vstanu do prázdného bytu, snídám sama, obědvám sama, večeřím sama. Kdy jediný hlas, který slyším, je televize. Kdy si někdy povídám nahlas sama se sebou, jen abych slyšela lidský hlas.
Ale je to můj hlas. V mém domě. To je rozdíl.
Co jsem mu řekla
Nakonec jsem řekla: „Nech mi čas.“
Přikývl. „Jasně, mami. Žádný spěch. Jen o tom přemýšlej, jo? Pro mě.“
Pak vstal, objal mě, dlouze, jako když byl malý a bál se bouřky a odjel. Zůstala jsem u stolu se studeným kafem a štrúdlem, který už nikdo nesní.
Co jsem dělala potom
Ten večer jsem prošla celý dům. Každý pokoj, každý kout. Dívala jsem se na věci, které jsem neviděla roky, protože byly tak samozřejmé. Synovy kresby ve skříni. Tátova sbírka známek. Svatební fotka v ložnici. Hrnky, ze kterých jsme pili čaj, když bylo synovi zle.
Pak jsem se posadila do tátova křesla, toho, ve kterém sedával každý večer a brečela. Poprvé od jeho pohřbu.
Ne proto, že by mě syn zranil. Nezranil. Miluje mě, vím to. Dělá to, protože se bojí. Protože chce, abych byla v bezpečí. Protože je dobrý syn.
Brečela jsem proto, že má pravdu. Že už to tady sama nezvládám. Že zapomínám, jestli jsem vzala léky. Že mě bolí kolena, když jdu po schodech. Že se bojím zimy, protože nevím, jestli utáhnu topení. Že někdy v noci ležím a poslouchám ticho a přeju si, aby někdo byl vedle.
Brečela jsem, protože vím, že jednou řeknu ano. Jen ještě ne teď.
