Článek
Pravidelná platba
Každého prvního mi na účet přijde osm tisíc korun. Zpráva pro příjemce: „Nájem.“ Odesílatel: táta. Takhle to funguje dvanáct let. Od doby, kdy jsem se přestěhovala do Prahy za prací, našla si byt a zavolala domů, že jsem v pohodě.
Tehdy jsem brala dvaadvacet tisíc čistého, bydlela v garsonce na Žižkově za dvanáct a zbývalo tak akorát na jídlo a MHD. Rodiče měli důchody dohromady třicet tisíc. Ten příspěvek dával smysl. Bez něj bych první rok sotva vyšla.
Jenže já už dávno neberu dvaadvacet tisíc. A oni mají pořád ty samé důchody, jen lehce valorizované.
Co nikdy neřeknu nahlas
Pracuju v marketingu. Vedu malý tým, mám zodpovědnost, mám přesčasy, mám plat, o kterém se mi před deseti lety nezdálo. Padesát pět tisíc čistého. Ne že bych byla bohatá, v Praze člověk není bohatý nikdy, ale vyjdu. Vyjdu dobře. Spořím, jezdím na dovolenou, občas si koupím něco, co nepotřebuju.
A každého prvního mi přijde osm tisíc od rodičů, kteří počítají každou stokorunu.
Vím, jak žijí. Jezdím domů každý měsíc, vidím to. Táta nosí bundu, kterou měl, když mi bylo patnáct. Máma kupuje maso jen v akci. Topí na osmnáct, protože devatenáct už je „luxus“. V lednici mají vždycky to samé, tavený sýr, paštiku, vajíčka. Když přijedu, máma uvaří kuře. Svátečně.
A pak mi pošlou osm tisíc. Čtvrtinu toho, co mají.
Proč jsem to nikdy neodmítla
Měla jsem to udělat dávno. Vím to. Měla jsem zavolat a říct: „Tati, už to nepotřebuju. Nechte si to. Jeďte někam. Kupte si něco hezkého.“
Neudělala jsem to.
Zpočátku jsem si říkala, že je to praktické. Že mi to pomáhá. Že by je urazilo, kdybych odmítla. Pak jsem si říkala, že počkám na správný moment, třeba až doplatím nábytek, až budu mít rezervu, až se usadím. Ten moment nepřišel. Nebo přišel a já ho přešla.
Teď je mi třicet čtyři a já nevím, jak to téma vůbec otevřít. Jak říct rodičům, kteří mi dvanáct let posílají peníze, že je nepotřebuju? Že je vlastně nikdy nepotřebovala tak dlouho? Že jsem mlčela, protože jsem nevěděla, co říct?
Co si myslím, že to znamená
Někdy v noci přemýšlím, proč to dělají. Mají důchody, ze kterých sotva vyjdou, a přesto posílají čtvrtinu pryč. Pro mě. Pro dceru, která má plat vyšší než oni dva dohromady.
Možná je to zvyk. Začali to dělat, když jsem to potřebovala, a nikdy nepřestali. Možná nikdo z nás neví, jak to ukončit.
Možná je to kontrola. Ne ta zlá, ta tichá. Ten pocit, že jsou pořád potřeba. Že jsem pořád jejich holčička, která by bez nich nedala nájem. Možná jim to dává smysl v životě, který už tolik smyslu nemá.
Nebo možná, a tohle mě bolí nejvíc, je to láska. Jediný způsob, jakým mi ji umí dát. Máma nikdy neřekla „mám tě ráda“. Táta taky ne. Ale každého prvního mi přijde osm tisíc. Možná je to jejich věta.
Co jsem zkusila
Jednou jsem jim koupila zájezd k moři. Chorvatsko, týden, polopenze. Zaplatila jsem všechno. Řekla jsem, že je to dárek k výročí.
Táta se podíval na mámu. Máma se podívala na tátu. Pak řekli, že děkují, ale že to je moc. Že nemůžou přijmout něco tak drahého. Že to není potřeba.
Nakonec jeli. Poslali mi fotku od moře. Táta v klobouku, máma v šatech, které jsem jí koupila před lety. Vypadali šťastně. Nebo aspoň tak, jak u nich vypadá štěstí.
Když se vrátili, máma mi dala sklenici džemu a půlku sušeného salámu. „Ať máš co jíst,“ řekla. Ten měsíc mi zase přišlo osm tisíc.
Co bych měla udělat
Vím, co bych měla udělat. Zavolat. Říct pravdu. Vysvětlit, že vydělávám dost. Že ty peníze nepotřebuju. Že bych radši, aby si je nechali, aby si dopřáli, aby táta měl novou bundu a máma nemusela čekat na akci.
Jenže to by znamenalo přiznat, že jsem mlčela roky. Že jsem brala jejich peníze, i když jsem nemusela. Že jsem je nechala žít v představě, že mi pomáhají, i když jsem tu pomoc dávno nepotřebovala.
A taky by to znamenalo vzít jim něco. Ten pocit, že jsou pořád rodiče. Že pořád mají co dát. Že dcera v Praze je potřebuje.
Možná je to sobecké z obou stran. Oni potřebují dávat. Já potřebuju, aby dávali. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, co to znamená.
