Článek
Příchod z práce
Přišel z práce v půl šesté jako vždycky. Slyšela jsem klíč v zámku, pak kroky v chodbě. Stála jsem u sporáku, míchala omáčku k těstovinám. Normální úterý.
Pak vešel do kuchyně a v ruce držel kytici. Růže. Světle růžové, asi deset kusů, zabalené v tom průhledném celofánu, co dávají v květinářstvích. Stál ve dveřích a usmíval se, trochu nejistě, jako by sám nevěděl, co s tím.
„Tohle je pro tebe,“ řekl.
Vzala jsem si je. Voněly. Položila jsem vařečku, přičichla ke květům. Řekla jsem: „Děkuju. Jsou krásný.“
A v břiše jsem cítila uzel, který tam neměl co dělat.
První myšlenka
Co provedl?
Vím, že to zní hrozně. Vím, že normální reakce na květiny od manžela by měla být radost, dojetí, možná polibek. Místo toho mi hlavou projela tahle věta a už tam zůstala.
Proč teď? Proč po deseti letech? Co se změnilo?
Stála jsem s kyticí v ruce a snažila se tvářit normálně, zatímco mi mozek projížděl všechny možnosti. Něco provedl a má výčitky. Něco se děje v práci. Má někoho jiného a tohle je kompenzace. Je nemocný a neřekl mi to. Chce se rozvést a tohle je rozloučení.
Nic z toho nedávalo smysl. A přesto jsem nedokázala přijmout tu nejjednodušší variantu, že mi prostě chtěl udělat radost.
Deset let
Poslední kytici jsem od něj dostala na naše desáté výročí svatby. Tehdy ještě kupoval květiny. Ne často, ale občas. K narozeninám, ke svátku, někdy jen tak. Pak to nějak ustalo. Nedokážu říct přesně kdy. Nebyl to jeden moment, spíš pomalé vytrácení. Jako když přestanete chodit do kavárny, kam jste chodili každou sobotu. Jednou nejdete, pak znovu, a najednou je to tři roky a ani nevíte jak.
Nikdy jsem si na to nestěžovala. Ne nahlas. Říkala jsem si, že je to normální. Že po letech manželství člověk nedělá velká gesta, protože je nepotřebuje. Že láska se projevuje jinak. V tom, že mi ráno nechá kafe ve varné konvici, že v sobotu vynese koš, aniž bych musela připomínat, že mi večer nahřeje deku, protože ví, že mám pořád studené nohy.
Jenže teď tady stál s kyticí a já jsem si uvědomila, že jsem si na tu absenci zvykla. Že jsem ji přijala jako součást našeho života. A teď, když se něco změnilo, nevěděla jsem, co to znamená.
U večeře
Dala jsem růže do vázy, tu modrou, co jsme dostali jako svatební dar a která většinu času stojí prázdná v kredenci. Postavila jsem ji na stůl. Večeřeli jsme, koukali se na ni, nemluvili o ní.
Manžel vyprávěl o práci. Nějaký projekt, nějaký problém s dodavatelem. Poslouchala jsem napůl. Přikyvovala jsem na správných místech. V hlavě jsem pořád měla tu otázku.
Nakonec jsem to nevydržela.
„Proč jsi mi koupil květiny?“
Podíval se na mě přes stůl. „Cože?“
„Ty růže. Proč zrovna dneska?“
Pokrčil rameny. „Jen tak. Šel jsem kolem květinářství a napadlo mě, že bys mohla mít radost.“
Čekala jsem, že řekne víc. Že přijde vysvětlení, kontext, něco. Nepřišlo. Vrátil se k jídlu.
Seděla jsem tam s vidličkou v ruce a cítila se jako idiot. Můj manžel mi koupil květiny, protože chtěl, abych měla radost. A já jsem z toho udělala výslech.
Co jsem neřekla
Tu noc jsem nemohla spát. Manžel ležel vedle mě, dýchal pravidelně, já zírala do stropu. Růže stály v obýváku na stole. Představovala jsem si je tam, v té modré váze, v tichu prázdného pokoje.
Přemýšlela jsem, kdy jsem se stala člověkem, který se bojí květin. Který v normálním gestu vidí hrozbu. Který nedokáže přijmout laskavost bez toho, aby hledal háček.
Možná je to tím, že jsem si odvykla. Že jsem se naučila nic nečekat, a teď, když něco přišlo, nevěděla jsem, kam to dát. Jako když vám někdo po letech nabídne pomoc a vy instinktivně řeknete „ne, díky, zvládnu to sama“. Ne proto, že byste pomoc nechtěli, ale proto, že jste zapomněli, jak ji přijímat.
Nebo je to něco jiného. Možná jsem se bála, že ty květiny znamenají, že něco není v pořádku. Ne u něj, u nás. Že jsou to květiny na omluvu za něco, o čem ještě nevím. Nebo květiny na rozloučenou. Nebo květiny, které kupují muži, když si uvědomí, že něco zanedbali, a snaží se to dohnat.
Jenže manžel není takový. Za dvacet let, co ho znám, nikdy nebyl takový. Nekupuje květiny ze špatného svědomí. Nekupuje věci jako kompenzaci. Když něco udělá, udělá to proto, že chce.
A přesto. Ta úzkost tam byla. Je tam pořád.
