Na pohřbu tchyně jsem neplakala. Manžel mi to nevyčetl, ale já sama sobě ano

Zavolali nám v úterý ráno. Manžel zvedl telefon, chvíli poslouchal, pak řekl: „Dobře. Jedeme.“ Položil mobil na stůl a díval se z okna. Nemusel nic říkat. Věděla jsem.

Přišla jsem k němu, objala ho zezadu. Stál nehnutě, ruce podél těla. Pak řekl: „Máma umřela.“

Držela jsem ho a čekala, že se rozpláče. Nerozplakal se. Ani já.

S tchyní jsem měla patnáct let na to, abychom si k sobě našly cestu. Nenašly.

Nebylo to tak, že by mě nenáviděla nebo já ji. Nebyly žádné výbuchy, žádné scény, žádná dramata. Jen tiché, neustálé vědomí, že nejsem ta, kterou si pro syna představovala. Nikdy to neřekla nahlas. Nemusela.

Bylo to v drobnostech. Ve způsobu, jakým se ptala, jestli manžel jí dost. Jako bych ho nekrmila. Ve způsobu, jakým opravovala moje vaření, i když jsem ji nezvala do kuchyně. Ve způsobu, jakým mluvila o jeho bývalé přítelkyni. Té hodné Martině, která teď žije v Brně a má tři děti.

Snažila jsem se. Opravdu. První roky jsem se snažila hodně. Vozila jsem jí květiny, pamatovala na narozeniny, volala jsem, i když jsem neměla co říct. Postupně jsem přestala. Ne naráz, jen tak nějak přirozeně. Jezdili jsme jednou za měsíc, pak jednou za dva. Pozdravy přes manžela. Vánoce, které jsme přečkali, a pak úleva cestou domů.

Teď je mrtvá. A já nevím, co cítím.

Oblékla jsem si černé šaty, které mám na takové příležitosti. Dvakrát jsem je měla na sobě, na pohřbu svého dědy a na pohřbu kolegyně z práce. Při obou jsem plakala. U dědy hodně, u kolegyně míň, ale pořád dost na to, abych si zničila řasenku.

Tentokrát jsem si řasenku dala voděodolnou. Pro jistotu. Ukázalo se, že zbytečně.

V krematoriu bylo víc lidí, než jsem čekala. Sousedé, vzdálení příbuzní, pár žen z jejího spolku zahrádkářů. Seděla jsem v první řadě vedle manžela. Držel mě za ruku. Jeho dlaň byla studená a trochu se třásla.

Hrála hudba, kterou si vybrala ještě za života. Nějaká klasika, nepoznala jsem co. Pak mluvil farář. Pak švagr. Pak manžel.

Když manžel stál u mikrofonu a četl řeč, kterou napsal v noci předtím, pozorovala jsem jeho obličej. Hlas se mu lámal, na jednom místě se zastavil a musel se napít vody. Viděla jsem, jak moc ho to bolí. Jak moc ji miloval, i přes všechno. Přes její upjatost, přes její neschopnost říct nahlas, že ho má ráda, přes všechny ty roky, kdy mu volala jen proto, aby si postěžovala na zdraví.

Miloval ji. Byla to jeho máma.

A já jsem tam seděla se suchou tváří a přemýšlela, proč nemůžu vytlačit ani jednu slzu.

Stála jsem v hloučku lidí, přijímala kondolence, odpovídala na otázky. Ano, bylo to rychlé. Ne, netrpěla. Děkujeme, že jste přišli. Automatické věty, které člověk říká, protože se říkají.

Jedna z jejích kamarádek, paní se šedivým drdolem, mě chytila za ruku a řekla: „Vy jste ta snacha, že jo? Hana o vás často mluvila.“

Chtěla jsem se zeptat, co říkala. Neudělala jsem to. Možná jsem se bála odpovědi. Možná jsem věděla, že by byla zdvořilá lež.

V autě cestou domů manžel mlčel. Řídila jsem, on se díval z okna. Někde u Čerčan řekl: „Děkuju, že jsi tam byla.“

„To je přece jasný,“ odpověděla jsem.

„Vím, že jste si nebyly blízký.“

Neřekla jsem nic. On taky ne. Zbytek cesty jsme mlčeli.

Večer jsme seděli v kuchyni. Manžel pil whisky, já čaj. Vyprávěl o ní, o věcech, které jsem nevěděla. Jak mu v dětství četla před spaním. Jak ho naučila plavat, i když sama neuměla. Jak mu tajně dávala peníze na vysoké, aby nemusel pracovat při studiu.

Poslouchala jsem a uvědomovala si, že jsem znala jen jednu verzi té ženy. Tu, která mě měřila pohledem. Tu, která nikdy neřekla, že je ráda, že mě syn má. Tu, která mi dávala najevo, že nejsem dost.

Ale byla taky jiná verze. Ta, kterou znal manžel. Ta, která ho milovala po svém, i když to neuměla ukázat. Ta, kterou teď oplakával.

Přisedla jsem si k němu, položila mu hlavu na rameno. Řekl: „Jsi v pohodě?“

„Jo,“ řekla jsem. „Jde o tebe.“

Neřekl nic o tom, že jsem neplakala. Možná si toho nevšiml. Možná si všiml a bylo mu to jedno. Možná si všiml a bolelo ho to, ale nechtěl to říkat.

Já jsem si všimla. A od té doby na to myslím.

Nejde o to, že bych ji neměla ráda. Měla jsem – nějak. Tím komplikovaným způsobem, jakým má člověk rád někoho, s kým si nikdy úplně nerozuměl, ale kdo patří k životu člověka, kterého miluje.

Jde o to, že jsem nedokázala truchlit. Že jsem tam seděla a cítila… nic. Prázdno. Jako bych sledovala pohřeb cizího člověka v televizi.

A to je to, co mi nedá spát. Ne že bych neplakala – to je jen symptom. Ale to, že jsem za těch patnáct let nedokázala vybudovat dost na to, abych něco cítila, když odešla. Že jsem to vzdala někde po cestě. Že jsem se přestala snažit.

Možná to není moje vina. Možná je. Možná je to její. Možná nikoho. Možná jsou prostě vztahy, které nefungují, a není to tragédie, jen fakt.

Ale stejně. Pořád se vracím k tomu dni. K té chvíli, kdy všichni kolem plakali a já seděla se suchou tváří a přemýšlela o tom, co uvařím k večeři.