Článek
Rozhodnutí, které mě zaskočilo
Když přišel domů s tím, že už nechce dál pokračovat ve své práci, brala jsem to jako selhání. Většina lidí v jeho věku pracovala dál a nepřipadalo mi fér, že právě on si chce dopřát klid dřív. Hlavou se mi honily jen obavy. Představovala jsem si, jak se nám zhroutí rozpočet a jak všechno zůstane na mně. Nedokázala jsem v sobě najít pochopení, protože jsem viděla jen rizika a žádnou jistotu.
Dny plné neporozumění
Napětí mezi námi narůstalo. On mlčel, já vyčítala. Každý jeho pokus něco mi vysvětlit jsem brala jako snahu mě uchlácholit. Vůbec jsem nechtěla slyšet, že si to dobře spočítal. V hlavě jsem měla jedinou představu. Odejde dřív a my přijdeme o peníze, na které jsme byli zvyklí. Připadala jsem si podvedeně, jako bych o našem životě rozhodovala najednou jen já.
Chvíle, kdy jsem musela zpomalit
Jednoho odpoledne přinesl obálku s dokumenty. Požádal mě, abych si sedla a v klidu se na to podívala. Poprvé po dlouhé době jsem nemluvila. Otevřela jsem papíry a čekala jsem částku, která mi potvrdí mé obavy. Jenže místo symbolické drobné jsem uviděla číslo, které mě úplně zarazilo. Měl dostávat 18 tisíc korun měsíčně. Nebylo to přepychové, ale nebyla to ani katastrofa, která mi strašila v hlavě. Seděla jsem u stolu a cítila, jak ze mě opadá napětí, které se mě drželo celé týdny.
Jiný pohled na stejné rozhodnutí
Teprve tehdy mi došlo, že já jsem se nechala pohltit strachem. On nechtěl utéct od povinností. Chtěl si jen dopřát trochu klidu po letech, kdy pracoval víc, než bylo zdrávo. Jeho rozhodnutí najednou nepůsobilo jako unáhlené gesto, ale jako promyšlený krok. A já, místo abych ho podpořila, jsem stávala proti němu.
Co mě nakonec uklidnilo
Když jsem pak viděla, že se mu ulevilo, pochopila jsem, že nejde o peníze, ale o způsob života, který si chtěl dopřát. A já jsem si uvědomila, že ne všechno, co na první pohled působí jako problém, jím opravdu je. Někdy stačí jen přestat předvídat katastrofu a podívat se na věci očima toho druhého.
