Článek
Zbytečná hádka
Hádali jsme se kvůli ničemu. Respektive kvůli něčemu, co by většina lidí označila za banalitu. Zapomněl zaplatit účet za elektřinu a přišla nám upomínka. Já jsem to zjistila v práci, napsala mu, on odpověděl, že to vyřeší, a večer jsme se do sebe pustili. Ne kvůli té elektřině. Kvůli všemu, co se za tím skrývalo.
Hádka o nic a o všechno
Začalo to výčitkou, že musím na všechno myslet sama. On řekl, že přeháním. Já řekla, že si neváží toho, co dělám. On řekl, že si neváží toho, co dělá on. Klasická spirála, kterou známe oba, ale neumíme z ní vystoupit. Slova lítala, hlas se zvedal, a pak najednou ticho.
Stál u okna, zády ke mně, a já čekala, co řekne. Otočil se a úplně klidně pronesl: „Ty jsi prostě někdo, kdo potřebuje mít pravdu víc než klid.“
A odešel do ložnice.
Věta, která zůstala viset ve vzduchu
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem na gauči a opakovala si tu větu. Potřebuju mít pravdu víc než klid. Co tím myslel? Že jsem puntičkářka? Že jsem nesnesitelná? Že neumím ustoupit? Nebo že jsem silná, že si za svým stojím, že se nenechám odbýt?
Nevěděla jsem, jestli se mám cítit uražená, nebo pochopená. Možná obojí. Protože on měl v něčem pravdu. Já opravdu neumím nechat věci být. Neumím říct „dobře, nevadí“ a jít dál. Musím to rozebrat, pojmenovat, vyřešit. A ano, někdy je to vyčerpávající. Pro něj i pro mě.
Kdo z nás má problém
Další dny jsem přemýšlela, jestli je to vůbec špatná vlastnost. Celý život jsem slýchala, že mám být mírnější, že mám víc ustupovat, že „pro klid v rodině“ je lepší mlčet. Ale já takhle nefunguju. Když něco nehraje, potřebuju to řešit. A ano, možná kvůli tomu mám míň klidu. Ale mám víc pocitu, že žiju podle sebe.
Jenže pak je tu manžel. Člověk, se kterým chci být. A on mi vlastně řekl, že ho to unavuje. Ne přímo, ne ve zlém, ale řekl to. A já nevím, co s tím dělat. Změnit se? Neumím. Přijmout to? Asi musím.
Mlčení jako odpověď
Od té hádky jsme spolu normálně. Snídáme, večeříme, koukáme na seriály. On tu větu víckrát nezmínil. Možná ji už zapomněl. Já ne.
Občas se na něj podívám a chci se zeptat, jak to myslel. Ale bojím se odpovědi. Co když řekne, že to byla jen slova ve vzteku? Bude mi líp? Nebo hůř, protože budu vědět, že to tak nemyslel – a přesto to řekl?
Nakonec jsem si řekla, že některé věty není potřeba rozklíčovat. Že možná nejde o to, co přesně myslel on, ale co si z toho vezmu já. A já si z toho beru tohle: jsem člověk, který potřebuje mít pravdu. A možná je to vlastnost, kterou bych neměnila. Možná jen potřebuju někoho, kdo to unese.
Jestli to je on, to ještě nevím. Ale zatím tu pořád je.
