Hlavní obsah

Operace Paukenschlag: nemilosrdné žně německých ponorek u pobřeží USA v první polovině roku 1942

Foto: Bundesarchiv, Bild 101II-MW-4386-01 / Meisinger / CC-BY-SA 3.0

Německé ponorky typu IXC a IXB ve francouzském přístavu Lorient, 1942. (kolorováno)

Američané na počátku války proti Německu ignorovali veškerá britská varování. Německé ponorky toho v lednu 1942 využily ke krvavé kampani a během půl roku proměnily východní pobřeží USA i Mexický záliv v pohřebiště obchodních lodí, parníků a tankerů.

Článek

Začátek ponorkové války: proti Británii

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, německá Kriegsmarine měla k dispozici sedmapadesát ponorek využitelných proti námořnictvům Británie a Francie, přímo v Atlantiku jich pak bylo rozmístěno jen kolem dvaceti. S takovým počtem nemohlo být myslitelné zahájit jakoukoli hromadnou likvidaci spojeneckých obchodních loďstev. Hitler na to koneckonců dosud ani nepomýšlel, protože chtěl především dobýt Polsko a věřil, že se se dvěma západními zeměmi ještě bude moci dohodnout na míru.

Civilním a obchodním plavidlům se Dönitzovy posádky měly dosud pokud možno vyhýbat. Německé velení si totiž velmi dobře pamatovalo rok 1917, kdy vyhlášení neomezené ponorkové války a potápění civilních lodí přímo vedlo ke vstupu Spojených států amerických do války na straně Dohody. 3. září 1939 přesto německá ponorka U-30 pod vedením námořního nadporučíka Fritze-Julia Lempa jen několik hodin po britském vyhlášení války Německu potopila v záměně za válečnou loď britský parník SS Athenia, na jehož palubě zahynulo osmadvacet Američanů a více než padesát občanů Kanady. Hitler po tomto incidentu rozkazy o zákazu útoků na osobní lodě ještě zpřísnil. Goebbelsova propaganda incident popřela a obvinila samotné Brity, že na loď nastražili výbušninu, aby poštvali USA proti Německu. Lempův lodní deník byl zfalšován a odpovědnost Němci přiznali až u Norimberského tribunálu v roce 1946.

Německo se navíc v roce 1936 připojilo k Londýnskému ponorkovému protokolu. Ten zakazoval potápět obchodní lodě protivníka bez předchozího varování a bez zajištění bezpečnosti posádky a cestujících. U-Booty se tak dle pravidel musely vynořit, loď zastavit, zkontrolovat její náklad a v případě potopení dát posádce čas nastoupit do záchranných člunů. Před válkou dohodnutá omezení ale neplatila dlouho. Jakmile bylo jasné, že Velká Británie mír s Německem neuzavře, a naopak začala obchodní lodě vyzbrojovat a využívat k válečným účelům, Německo dřívější pravidla začalo postupně ignorovat. Hitler také povolil potápět bez varování ty obchodní lodě, které použijí vysílačku k hlášení pozice německé ponorky. Na přelomu let 1939 a 1940 se pak přešlo k mnohem agresivnější ponorkové válce, kdy mohly U-Booty útočit bez varování na téměř jakékoli plavidlo plující v okolí Velké Británie.

14. září 1939 unikla britská letadlová loď HMS Ark Royal jen těsně potopení německou U-39, kterou její doprovodné torpédoborce vzápětí zničily jako vůbec první ponorku Kriegsmarine ve druhé světové válce. K incidentu došlo necelé dva týdny po vypuknutí války severozápadně od Skotska během záchranné operace. Ark Royal zachytila volání o pomoc britské obchodní lodi SS Fanad Head, kterou zhruba 200 námořních mil daleko pronásledovala vynořená U-30. Letadlová loď vyslala na pomoc své palubní střemhlavé bombardéry Blackburn Skua. Během operace zpozorovala britskou letadlovou loď ponorka U-39 a vypálila na ni salvu torpéd. Pozorovatelé na Ark Royal však včas zahlédli stopy torpéd ve vodě. Loď prudce zatočila a torpéda díky předčasné detonaci vadných magnetických roznětek explodovala neškodně za její zádí. Doprovodné britské torpédoborce HMS Faulknor, Firedrake a Foxhound okamžitě zahájily protiútok hlubinnými pumami. Poškozená U-39 byla nucena vynořit se na hladinu, kde ji posádka opustila. Čtyřiačtyřicet německých námořníků padlo do zajetí a ponorka klesla ke dnu. 17. září 1939 pak Němci úder opětovali a Britům potopili letadlovou loď HMS Courageous. Tento úspěch si připsala U-29.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

HMS Courageous po přestavbě na letadlovou loď, 30. léta. (kolorováno)

V noci ze 13. na 14. října 1939 pronikla U-47 pod velením kapitánporučíka Günthera Priena do přísně střežené základny britského královského námořnictva ve Scapa Flow na Orknejských ostrovech. Během této odvážné operace torpédovala a potopila starší bitevní loď HMS Royal Oak, bez poškození unikla zpět na volné moře a Hitler následně Priena vyznamenal Rytířským křížem. Po tomto úspěchu však německé ponorkové loďstvo na přelomu let 1939 a 1940 nečekala okamžitá dominance. Muselo se potýkat s krutou zimou, nedostatkem ponorek i vážnými technickými problémy. Dönitz přesto začal od roku 1940 rozvíjet taktiku vlčích smeček. Jednotlivé ponorky vyhledávaly spojenecké konvoje, rádiem k nim naváděly ostatní čluny v oblasti a následně společně útočily v noci na hladině, kde je Britové nedokázali zachytit. V únoru a březnu 1940 se navzdory tomu operace v Atlantiku téměř zastavily. Dönitz musel stáhnout téměř všechny bojeschopné ponorky z oceánu, aby je připravil na krytí německé invaze do Dánska a Norska během operace Weserübung, která začala v dubnu. Během této kampaně se naplno projevila torpédová krize, která Němce stála několik promarněných šancí proti britským bitevním lodím.

Teprve po pádu Francie v červnu 1940, kdy Němci získali přímý přístup k atlantským přístavům, mezi které patřily kupříkladu Lorient, Saint-Nazaire, La Pallice či Brest, a částečně vyřešili technické problémy s nespolehlivými torpédy, nastalo pro ponorky Kriegsmarine první období velkých úspěchů, kterému posádky říkaly „šťastné časy“ (Die glückliche Zeit). Královské námořnictvo utrpělo těžké ztráty během evakuace u Dunkerku a v norské kampani. Navíc muselo držet velkou část plavidel v Lamanšském průlivu kvůli hrozící německé invazi do Británie, takže pro doprovod konvojů v Atlantiku zbývalo jen minimum eskortních lodí. Na podzim 1940 se síla vlčích smeček projevila naplno. Konvoj SC 7 v říjnu 1940 přišel během tří dnů o dvacet z pětatřiceti lodí a o pár dní později ztratil konvoj HX 79 dalších dvanáct lodí, aniž by byla poškozena jediná německá ponorka. Mnoho obchodních plavidel plulo bez doprovodu, ať už kvůli nedostatku eskort, nebo kvůli vyšší rychlosti, případně se odpojilo od konvoje v bouři. Pro německé ponorky představovaly snadné cíle, které často potápěly jen palubním dělem, aby šetřily torpédy.

V tomto období se zrodily největší legendy německého ponorkového loďstva. Kapitáni jako Otto Kretschmer, Joachim Schepke a Günther Prien se předháněli v potopené tonáži a v Německu byli oslavováni jako národní hrdinové. Německá dominance však na konci roku 1940 začala slábnout a definitivně skončila v březnu roku následujícího, kdy Spojenci nasadili nová protiopatření. Britové od USA získali pět desítek starších torpédoborců výměnou za pronájem základen v Karibiku a na Newfoundlandu a začali také do služby zařazovat nové korvety třídy Flower. Doprovod konvojů se tak výrazně posílil a pokryl větší část Atlantiku. Britská dálková letadla, jako například čtyřmotorové hydroplány Short Sunderland, začala hlídkovat mnohem dál nad oceánem.

V březnu 1941 utrpělo německé ponorkové loďstvo obrovskou ránu. Během deseti dnů přišlo o tři svá největší esa. Prien (U-47) a Schepke (U-100) zahynuli se svými posádkami při útocích na konvoje a Kretschmer a jeho muži (U-99) padli do britského zajetí. Na začátku května 1941 přinutily britské torpédoborce HMS Bulldog a HMS Broadway k vynoření ponorku U-110, jíž velel již zmiňovaný kapitán Lemp, který dříve potopil s U-30 Athenii. Britové z plavidla ukořistili nepoškozený šifrovací stroj Enigma i aktuální klíče a kódovací knihy a zdrcený Lemp spáchal vzápětí sebevraždu utonutím, ačkoli dle některých dřívějších tvrzení měl být zastřelen Brity při jakési potyčce či pokusu o znovupřevzetí plavidla.

V polovině roku 1941 přesunul Dönitz své vlčí smečky do středu severního Atlantiku. Němci útočili v oblasti tzv. Černé díry v srdci oceánu, kam nedolétly hlídkové letouny ze základen v Británii, na Islandu ani v Kanadě. Největší frustraci ale němečtí velitelé prožívali kvůli přísným rozkazům Hitlera, který se za každou cenu snažil zabránit vstupu Spojených států do války před porážkou Sovětského svazu. Prezident USA Franklin Delano Roosevelt naopak postupně posunul hranici americké bezpečnostní zóny až k Islandu a v září 1941 začalo americké námořnictvo aktivně doprovázet britské konvoje v západním Atlantiku. Americké lodě hlásily polohu německých ponorek Britům a někdy na ně i útočily, zatímco Němci měli prozatím svázané ruce.

Navzdory zákazům došlo na podzim 1941 k přímým střetům, například k poškození torpédoborce USS Kearny a potopení lodi USS Reuben James v říjnu 1941. Němci však stále nesměli operovat u amerického pobřeží. Ponorkové loďstvo v Atlantiku oslabil i fakt, že kvůli kritické situaci německo-italských vojsk v severní Africe nařídil Hitler přesun desítek ponorek přes silně bráněný Gibraltarský průliv do Středozemního moře. Do konce roku 1941 tam zamířilo kolem třiceti ponorek Kriegsmarine a žádná se už do Atlantiku nevrátila. Další ponorky musely být odveleny na sever k Norsku, aby napadaly spojenecké konvoje plující do Sovětského svazu po útoku na SSSR v červnu 1941.

Nová situace: do války vstupují Spojené státy

Vše se změnilo 7. prosince 1941 japonským útokem na Pearl Harbor a následným vyhlášením války Spojeným státům ze strany Německa 11. prosince. Bariéra dřívějších Hitlerových obav z Ameriky, která německé ponorky celé měsíce svazovala, přes noc zmizela. Dönitzovi bylo jasné, že USA dosud nemají zavedený systém konvojů, tamní pobřežní města absolutně neřeší jakékoli válečné zatemnění a obrana je zcela nepřipravená. Americké východní pobřeží bylo jednou z nejfrekventovanějších námořních tepen světového obchodu spojující surovinové zdroje v Jižní Americe a Mexickém zálivu s průmyslovými metropolemi severovýchodu USA. Z hrstky volných dálkových oceánských útočných ponorek typu IX tak německý admirál obratem zformoval první údernou skupinu pro operaci Paukenschlag (Úder do bubnu / někdy také Úder do tympánu), která v lednu 1942 odstartovala „druhé šťastné časy“.

V prosinci 1941 vyplulo z ponorkových bunkrů v Lorientu šest člunů typu IXB a IXC, avšak ponorka U-502 musela být stažena kvůli nutnosti oprav. Do amerických vod tak zamířilo pouhých pět U-Bootů s přesným rozkazem: zaútočit současně a naprosto nečekaně. Těžko domýšlet, jaký masakr by u amerického pobřeží na začátku roku 1942 nastal, kdyby měl Dönitz k dispozici pro operaci původně plánovaných dvanáct plavidel. Při samotné cestě přes Atlantik se ponorky měly vyhnout útokům na menší lodě a do akce se mohly zapojit jen tehdy, narazí-li na opravdu velkou rybu, jinak měly čekat na akci až u samotného pobřeží Ameriky. Zapečetěné pokyny od velení měly být otevřeny až poté, co kapitáni se svými plavidly překročí 20. poledník západní délky.

První fáze útoku na dopravu u břehů USA, tedy operace Paukenschlag, se účastnily následující ponorky:

  • Typ IXB, U-123 (kapitán Reinhard Hardegen). Nejúspěšnější plavidlo první vlny, jež vyplulo 23. prosince, a na této jeho celkově sedmé bojové plavbě mu byl přidělen nejatraktivnější sektor: přístupy k New Yorku a pobřeží New Jersey. Už v noci z 11. na 12. ledna U-123 potopila jižně od Halifaxu britský nákladní parník SS Cyclops. Hardegen byl mistr nočních hladinových útoků a nebál se také plout poblíž newyorského přístavu. U mysu Montauk Point ve státě New York poslal 14. ledna ke dnu velký norský tanker Norness a 15. ledna i britský tanker Coimbra jižně od Long Islandu. Posádka ponorky z věže sledovala vzdálená světla na pobřeží a poslouchala americké rozhlasové vysílání s jazzovou hudbou. Dva dny po Coimbře se u pobřeží Severní Karolíny naplnil po setkání s Hardegenovým člunem i osud britského parníku Octavian, americké nákladní lodi SS City of Atlanta a lotyšského parníku Ciltvaira. Poblíž Bermud pak ponorka své smrtící tažení na konci ledna zakončila zničením britského parníku SS Culebra a norského tankeru MT Pan Norway. Hardegen byl za úspěšnou akci vyznamenán a už v březnu 1942 podnikl svou druhou patrolu do amerických vod. V létě 1942 nicméně svou pozici velitele na U-123 opustil a až do konce války působil jako instruktor v námořní akademii.
Foto: Bundesarchiv, Bild 101II-MW-4006-31 / Tölle / CC-BY-SA 3.0, kolorováno

U-123 na fotografii člena propagandistické jednotky německého námořnictva Alwina Tölla. Pochází ze série snímků pořízených 25. ledna 1942 během dělostřeleckého souboje ponorky U-123 s ozbrojenou britskou nákladní lodí Culebra. Tölle byl při fotografování těžce zraněn. Ponorka U-123 nakonec ve střetu zvítězila a přeživší posádka lodi Culebra se v záchranných člunech vydala směrem k Bermudám. (kolorováno)

  • Typ IXC, U-130 (kapitán Ernst Kals). Vyplula spolu s U-109 dne 27. prosince. Působila v severním sektoru u Nového Skotska, kde napadla lodě mířící do kanadských a amerických přístavů. Celkem potopila pět plavidel - norský parník Frisco, panamskou loď Friar Rock, norské tankery Alexandra Høegh a Varanger a americký tanker Francis E. Powell.
  • Typ IXC, U-66 (kapitán Richard Zapp). Vyplula na Štědrý den 1941 a dostala na starost strategickou oblast u mysu Hatteras (Severní Karolína), kde se studené vody Labradorského proudu z Kanady střetávaly s teplými a rychlými vodami Golfského proudu a kudy proplouvaly tankery s ropou z Mexického zálivu na severovýchod USA. Kapitán ponorky Zapp proměnil okolí mysu, který už byl dříve kvůli záludným bouřím, proměnlivé linii pobřeží a uloženým nánosům písku v mělčinách hřbitovem lodí v smrtící torpédovou křižovatku a během několika dní zde potopil pět velkých plavidel: kanadský parník RMS Lady Hawkins, tankery Allan Jackson, Olympic a Empire Gem a loď SS Venore naloženou osmi tisíci tunami železné rudy.
  • Typ IXB, U-109 (kapitán Heinrich Bleichrodt). Operovala v oblasti Nové Anglie a u přístavu Halifax, klíčového kanadského seřadiště konvojů. První nepřátelské plavidlo našla až 19. ledna 1942, ovšem nepodařilo se jí ho potopit. 23. ledna však ke dnu poslala britskou obchodní loď Thirlby. Na začátku února pak následovaly lodě Tacoma Star, Montrolite a Halcyon.
  • Typ IXC, U-125 (kapitán Ulrich Folkers). Z Lorientu vyplula jako první již 18. prosince 1941. Hlídala úsek mezi New Yorkem a mysem Hatteras, její mise však byla nejméně úspěšná. Potopila pouze jednu loď, americký parník West Ivis.

To, co německé posádky po připlutí k americkým břehům spatřily, předčilo i ty nejoptimističtější představy velení Kriegsmarine. Spojené státy byly na ponorkovou válku u vlastních břehů naprosto nepřipravené, přestože měly z první ruky k dispozici více než dva roky zkušeností svých spojenců z druhé strany Atlantiku. Američané ignorovali i tak zásadní britská doporučení jako odstranění pobřežních navigačních bodů a majáků, nutnost pravidelného pobřežního patrolování, či zatemnění. Velká pobřežní města včetně New Yorku a Miami zářila do noci, protože majitelé hotelů a obchodů ve městech a na pobřeží se obávali ztráty turistů.

Obchodní lodě plující podél pobřeží se tak rýsovaly jako dokonalé tmavé siluety proti zářícímu horizontu, což ponorkám usnadňovalo zaměření na míle daleko. Američané na počátku války odmítali zavést systém konvojů s odůvodněním, že nemají dostatek eskortních plavidel. Lodě tak pluly osamoceně, po předvídatelných trasách a s rozsvícenými pozičními světly. Americké námořnictvo a armádní letectvo pořádně nespolupracovaly. Pobřežní hlídky tvořily jen malé ozbrojené lodě a staré čluny, zatímco majáky a radiomajáky dosud fungovaly v mírovém režimu a pomáhaly tak německým ponorkám v pohodlné navigaci. Lidi, kteří žili u pásu bariérových ostrovů Outer Banks u Severní Karolíny a jihozápadní Virginie, budily v noci hlasité vzdálené exploze přicházející od oceánu a ráno pak na plážích nacházeli vyplavené mrtvé námořníky, pozůstatky lodí a velké ropné skvrny.

Druhá vlna německých podmořských plavidel vyrazila k východnímu pobřeží USA na přelomu ledna a února 1942, přičemž tentokrát už německé velení nenasadilo jen dálkové čluny typu IX, ale i modifikované střední ponorky typu VIIC. Němečtí technici upravili jejich balastní a kompenzační nádrže tak, aby pojaly další desítky tun nafty navíc. Plavidla plula přes Atlantik velmi nízkou rychlostí jen na jeden dieselový motor a na palubě byla přeplněna zásobami jídla a vody až po strop. Do amerických vod dorazila zejména v průběhu února 1942 a převzala štafetu od vracejících se ponorek první vlny, které měly pokyn odplout zpět 6. února 1942. Mezi nejvýraznější plavidla patřily:

  • Typ IXB, U-107 (kapitán Harald Gelhaus). Úspěšný člun, který zde navázal na své předchozí legendární plavby. Gelhaus potopil u východního pobřeží USA během své páté operační plavby (leden až únor 1942) a zejména pak velmi zdařilé šesté patroly v Karibiku (květen až červen 1942) dohromady deset lodí.
Foto: Bundesarchiv, Bild 101II-MW-4287-16A / Jordan / CC-BY-SA 3.0

Ponorka U-107 během jedné z dřívějších plaveb v roce 1941, po jejím boku je záchranný člun, pravděpodobně s přeživšími útoku. (kolorováno)

  • Typ IXC, U-504 (kapitán Hans-Georg Friedrich Poske). Nová ponorka, která na své první bojové plavbě zamířila k pobřeží Floridy, kde poslala ke dnu čtyři velké tankery a nákladní lodě.
  • Typ VIIC, U-432 (kapitán Heinz-Otto Schultze). Jedna z prvních upravených ponorek typu VIIC, která dokázala přeplout Atlantik. Schultze dokázal, že i menší ponorka je u amerického pobřeží smrtící zbraní, a v únoru 1942 potopil několik brazilských lodí a také americké a britské plavidlo.
  • Typ VIIC, U-578 (kapitán Ernst-August Rehwinkel) a Typ VIIC, U-653 (kapitán Gerhard Feiler). Další čluny typu VIIC, které operovaly v severním sektoru od Nové Anglie po mys Hatteras a doplňovaly tlak na nechráněnou pobřežní plavbu.

Zatímco první vlna, tedy skutečný Paukenschlag, v lednu 1942 působila především jako zdvižený prostředník Američanům u New Yorku a mysu Hatteras, druhá pokračovací útočná vlna rozpoutala na hladině peklo v široké oblasti podél celého východního pobřeží. Ponorky se tentokrát zaměřily i na úzký plavební koridor podél floridského pobřeží, kudy proudil Golfský proud. Tankery plující na sever využívaly proud ke zvýšení rychlosti a držely se těsně u břehu, kde je Němci snadno lovili. Zatímco v lednu 1942 potopily ponorky v amerických vodách kolem 150 000 BRT, v únoru už ztráty v západním Atlantiku vyskočily na více než 380 000 BRT a v březnu překročily hranici 450 000 BRT.

18. února varovala americká Válečná rada ropného průmyslu, že ve Spojených státech hrozí zahájení přídělového systému na benzín. Nakonec byl skutečně zaveden, od května 1942 v některých státech a od konce roku celoplošně na celém území USA. V Británii zatím klesly dostupné zásoby ropy na pouhé dva měsíce. Souběžně s druhou vlnou u pobřeží USA zahájil Dönitz v polovině února 1942 navazující operaci Neuland, při níž skupina pěti ponorek zaútočila na ropné rafinerie a tankery přímo v Karibiku u Aruby, Curaçaa a Trinidadu. Tím sevřel spojenecké zásobování ropou do smrtících kleští od Jižní Ameriky až po Kanadu.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International, Wikimedia Commons, autor: Goran tek-en

Boční pohled na německou ponorku Typ VIIC.

Na jaře 1942 vstoupily operace u břehů Ameriky do své nejkrvavější fáze, kterou ukončilo až zavedení amerických pobřežních konvojů. Na konci března 1942 vyplula na svou první bojovou plavbu ponorka U-459, první specializovaný zásobovací člun typu XIV přezdívaný „dojná kráva“. Bez torpédometů, ale s obřími nádržemi na stovky tun nafty, náhradními torpédy a potravinami dokázala doplňovat palivo a zásoby patnácti až dvaceti bojovým ponorkám přímo na širém moři stovky kilometrů od New Yorku. Díky zásobování na moři mohly střední ponorky typu VIIC operovat u amerického pobřeží o dva až tři týdny déle, aniž by musely absolvovat zdlouhavou cestu zpět do Francie. Vraky potopených tankerů a nákladních lodí mezitím u mysu Hatteras ležely tak hustě vedle sebe, že v mělkých vodách vyčnívaly jejich stěžně nad hladinu a tvořily nebezpečné navigační překážky pro další plavidla. V samotném březnu šlo ke dnu po útocích ponorek 28 lodí, z toho 15 u Severní Karolíny. V širším období mezi lednem a červencem 1942 potopily U-Booty u pobřeží Severní Karolíny 46 lodí, z toho 21 ropných tankerů.

7. dubna potopila U-552  kapitána Ericha Toppa jižně od mysu Hatteras přestavěnou norskou velrybářskou loď Lancing, která vezla 8 900 tun topného oleje. Až do poloviny dubna 1942 operovaly německé ponorky u břehů USA zcela beztrestně. První vážnější trhliny v jejich pocitu nedotknutelnosti se objevily až po třech měsících bojů. 14. dubna 1942 zachytil americký torpédoborec USS Roper vynořenou ponorku U-85 kapitána Eberharda Gregera poblíž Severní Karolíny a zničil ji palbou z děl a hlubinnými pumami. Šlo o vůbec první německou ponorku potopenou americkým námořnictvem ve druhé světové válce. V květnu a červnu 1942 následovaly další ztráty, například potopení ponorky U-352. Němečtí kapitáni si začali uvědomovat, že období snadného lovu bez rizika končí. Jakmile se obrana na atlantském pobřeží začala v květnu 1942 pomalu zpevňovat, přesunul Dönitz část ponorek kolem Floridy do Mexického zálivu, kde zatím panoval klid a mírový provoz. Německé čluny zde obsadily ústí řeky Mississippi a bedlivě sledovaly přístavy v Texasu a Louisianě, odkud vyplouvaly obří tankery s ropou pro východní pobřeží a Evropu.

Už v polovině května 1942 Američané spustili systém řetězových konvojů. Obchodní lodě pluly v chráněných skupinách výhradně za denního světla z přístavu do přístavu a na noc kotvily v chráněných zátokách, kde je střežily pobřežní baterie a hlídkové čluny. Pobřežní města konečně zhasla neony a pouliční osvětlení, aby přestala vytvářet světelné pozadí pro siluety lodí. Do protiponorkového boje se zapojily stovky letadel včetně pilotů z Civil Air Patrol. Velká Británie vyslala k americkým břehům desítky ozbrojených trawlerů a korvet se zkušenými posádkami, které okamžitě převzaly doprovod pobřežních konvojů a pomohly vycvičit americké námořníky. Zavedení konvojového systému přineslo okamžité výsledky a během několika týdnů otočilo poměr sil u amerického pobřeží.

Foto: CC0 Public Domain, U.S. Navy a NARA (photo 80-G-43376), kolorováno

Americký tanker SS Dixie Arrow se 26. března 1942 potápí po zásahu německou ponorkou U-71 u mysu Hatteras. (kolorováno)

Navzdory ochraně konvojů ale ponorky u mysu Hatteras i nadále nacházely svou kořist. 28. června 1942 torpédovala ponorka U-701 kapitána Horsta Degena nedaleko mělčin Diamond Shoals tanker William Rockefeller společnosti Standard Oil o výtlaku 14 054 tun, vezoucí více než 140 tisíc barelů topného oleje z Aruby do New Yorku. Poté, co posádka loď opustila, Rockefeller dvanáct hodin hořel a unášel jej proud, než se Degen se svým U-Bootem vrátil a zasadil mu ránu z milosti.

Již v červenci 1942 klesly ztráty Spojenců na východním pobřeží USA téměř na nulu. Do poloviny července byly Američany úspěšně potopeny U-701 a U-576. Ostatní ponorky narážely na silně bráněné konvoje a prázdné moře mimo ně. 19. července 1942 dospěl admirál Dönitz k závěru, že operace u břehů USA přestala být efektivní a stala se příliš riskantní. Stáhl zbývající ponorky zpět do středního Atlantiku, kde se opět rozhořely tvrdé bitvy vlčích smeček proti velkým transatlantickým konvojům. Od ledna do července 1942 potopili Němci v severoamerických vodách včetně Mexického zálivu přes 400 obchodních lodí o výtlaku více než 2 miliony BRT, přičemž sami ztratili jen osm ponorek. Operace Paukenschlag tak podle mnoha historiků znamenala nejúspěšnější německou ponorkovou ofenzivu celé druhé světové války.

Foto: CC0 Public Domain, NARA a U.S. Navy photo 80-G-61599

Tanker SS Pennsylvania Sun torpedovaný 15. července 1942 německou ponorkou U-571 asi 200 km západně od Key West na Floridě. I přes hrozivě vypadající snímek loď útok ustála a v roce 1943 byla opravena. (kolorováno)

Skoro to vypadá jako konec příběhu, jenže není. Německo nakonec bitvu o Atlantik prohrálo, u mysu Hatteras se ale dodnes nacházejí vraky několika tankerů, z nichž stále prosakuje ropa, a dno oceánu je rovněž poseto nevybuchlými torpédy, hlubinnými pumami, minami a pozůstatky desítek dalších lodí i zničených německých ponorek, které jsou i se svými posádkami, jež dosud spočívají v jejich útrobách, považovány za podmořská válečná pohřebiště. Němečtí námořníci tak na dně spí svůj věčný spánek vedle těch amerických, britských, norských a dalších, s nimiž před více než osmi desítkami let bojovali o zdroje a nadvládu nad vodami Atlantiku. Z třiapadesáti potenciálně nebezpečných vraků z doby druhé světové války v amerických vodách, u nichž hrozí únik obsahu do mořské vody, se jich hned devět nachází u Severní Karolíny. Největší nebezpečí dodnes představuje vrak norské lodi Lancing, protože její náklad topného oleje a mazutu se po zásahu Toppovou ponorkou nevznítil a s největší pravděpodobností tak dosud zůstává v lodi, která na dně leží kýlem vzhůru.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Bishop, Ch., Německé ponorky 1939-45, 2010.

Gallop, A., Německá ponorka Typ VII: U-Boot, 2022.

Gannon, M., Operation Drumbeat: The Dramatic True Story of Germany's First U-Boat Attacks along the American Coast in World War II, 1990.

Leonard, K. V., The Environmental Impact of the Battle of the Atlantic off the North Carolina Coast in 1942, 2024.

Martindale, E., Ponorky druhé světové války, 2026.

Porter, D., Německé válečné námořnictvo 1935-1945: Skutečnosti a statistické údaje o Hitlerově válečném námořnictvu, 2011.

Webové zdroje:

uboat.net/ops/drumbeat.htm

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz