Článek
Nepříjemné řeči mezi regály
Bylo odpoledne, obchod plný lidí a každý spěchal. Přede mnou stál mladý kluk. Začal mluvit nahlas. Smál se a říkal, že by měli pustit klimatizaci, protože starší lidi jsou prý cítit a nedá se tu dýchat. Lidé kolem dělali, že to neslyší, ale pár pohledů mu přece jen uteklo.
Starší paní, která stála za ním, se mírně odsunula stranou, jako by se chtěla zmenšit. Bylo mi jí líto, a přitom jsem cítila vztek. Takové řeči slyším často, ale málokdo má odvahu se ozvat.
Nemohla jsem mlčet
Když jsme se posouvali k pokladně, otočila jsem se k němu a řekla, že by bylo fajn mluvit s úctou, protože každý jednou zestárne. Místo omluvy se ušklíbl a řekl, že on takhle nikdy nebude, protože se o sebe bude starat. Odpověděla jsem mu klidně, že o sebe stará je i jeho babička, a přitom už je v letech. Podíval se na mě překvapeně a zeptal se, odkud ji znám.
Řekla jsem mu, že spolu chodíme na cvičení do centra pro seniory. Že je to milá žena, která o něm často mluví a je na něj pyšná.
Změna tónu
Najednou úplně ztichl. Z tváře mu zmizel ten sebejistý výraz a bylo vidět, jak se mu hlavou honí, co právě řekl. Po chvíli zamumlal, že to nemyslel vážně a že si dělali jen srandu. Jenže to už slyšeli všichni kolem. Pokladní zvedla obočí, jeden starší pán se pousmál a ta paní za ním se konečně trochu uvolnila.
Kluk zaplatil, popadl tašku a bez jediného slova odešel. Měla jsem pocit, že se z obchodu vytratil dřív, než se dveře vůbec stačily dovřít.
Krátké setkání o pár dní později
O pár dní později jsem potkala jeho babičku. Smála se, že jí vnuk vykládal o trapasu v obchodě a že se za sebe stydí. Prý se jí omluvil, i když s ní tehdy vůbec nebyla. Řekla jsem jí, že to bylo statečné, že to přiznal.
Od té doby, kdykoli jdu nakoupit, si vzpomenu na ten den. Ne proto, že bych chtěla mít pravdu, ale protože někdy stačí jedna věta, aby si mladý člověk uvědomil, že se směje i někomu, kdo mu doma s láskou vaří oběd.
