Článek
Důchod, který nestačí
Byt, ve kterém žiju, máme s manželem od devadesátých let. Dřív byl levný, ale poslední roky se nájem neustále zvedá. Když mi majitel letos oznámil, že to bude 14 000 měsíčně, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Důchod 13 000 to prostě nepokryje.
Nechtěla jsem se stěhovat. Je to byt, kde jsme s manželem vychovali děti, kde jsme žili celý život. Proto doplácím každý měsíc z úspor, které mi po něm zůstaly. Na účtu mi zbývá něco přes 30 000, a když to vydělím tisícovkou, vím, že mi to vyjde maximálně na dva a půl roku. A to jen pokud se nájem zase nezvedne.
Rozhovor, který jsem nečekala
Když jsem se s tím svěřila synovi, doufala jsem, že mě vyslechne. Nechtěla jsem po něm peníze, jen trochu pochopení. Řekla jsem mu, že už to dlouho neutáhnu. On se jen usmál a řekl, že bych si měla najít brigádu, jako má sousedka z vedlejšího vchodu.
Zůstala jsem zticha. Celý život jsem pracovala, často i o víkendech. Dělala jsem ve skladu, zvedala těžké bedny a domů jsem se vracela s bolavými zády. Teď mám v sedmdesáti znovu jít vydělávat, abych měla na nájem? Ta slova mě bodla víc, než by dokázal pochopit.
Sousedka, která zvládá víc
Tu sousedku znám. Je jí asi o deset let míň, má zdravé nohy a chodí uklízet do školy. Bere si noční směny a říká, že si vydělá kolem 5 000 měsíčně. Obdivuju ji, ale já už to nezvládnu. Každé ráno mě bolí kolena, musím se přidržovat stolu, abych se postavila.
Když jsem to synovi vysvětlila, mávl rukou. Prý si jen hledám výmluvy. Jenže on netuší, jaké to je, když tělo prostě odmítá poslouchat. V jeho očích jsem zřejmě jen další důchodkyně, která si neumí pomoct sama.
Strach z budoucnosti
Od té doby spolu mluvíme míň. Vždycky jsme si byli blízcí, ale po tom rozhovoru se mezi nás něco postavilo. Já vím, že má svou rodinu, ale přála bych si, aby viděl, jak těžké to je. Dřív se o staré lidi aspoň trochu dbalo. Dnes se od nás čeká, že všechno zvládneme sami.
Večer sedávám u okna a počítám měsíce. Z úspor ubývá a s nimi i jistota. Když mi dojdou, budu muset hledat menší byt. Ale i tam chtějí kauci a první nájem dopředu. Nevím, z čeho to zaplatím.
Nechtěná pravda
Synova věta mi pořád zní v hlavě. „Najdi si brigádu.“ Možná to myslel dobře, ale mně to připadá, jako by mi řekl, že už nemám hodnotu, pokud si nevydělám sama. Celý život jsem pracovala, a teď zjišťuju, že po čtyřiceti letech dřiny nemám ani na to, abych zaplatila střechu nad hlavou.
