Článek
Každodenní počítání
Jsem v důchodu pár let a naučila jsem se počítat každou korunu. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že musím. Ceny rostou rychleji než můj důchod a já si zvykla škrtat. Sladkosti jen výjimečně, maso spíš do polévky, ovoce podle slev. Ten den jsem si říkala, že budu rozumná. Vzala jsem jen to, co jsem potřebovala. Chleba, mléko, trochu zeleniny a balíček kávy, který jsem dlouho odkládala.
Cesta k pokladně
U pokladny bývám nervózní. Vždycky si ještě jednou přepočítám peníze v peněžence a srovnám je s částkou na displeji. Fronta za mnou se posouvala, lidé si odkašlávali a já měla pocit, že zdržuju. Když prodavačka oznámila částku, bylo mi hned jasné, že něco nesedí. Chybělo mi pár desítek korun. Malá částka, ale pro mě v tu chvíli nepřekonatelná.
Ticho a stud
Začala jsem se omlouvat a sahala do tašky, jestli tam nenajdu zapomenutou minci. Lidé za mnou mlčeli a já cítila, jak mi hoří tváře. Nabídla jsem, že něco vrátím. Prodavačka už natahovala ruku po kávě, kterou jsem si tolik přála. V hlavě mi běželo, jak se budu doma zlobit sama na sebe.
Nečekaný zásah
V tom se ozval muž stojící za mnou. Klidným hlasem řekl, ať to nechám, že to doplatí. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Otočila jsem se a viděla cizí tvář, žádný úsměv, žádná okázalost. Jen podal bankovku a pokynul prodavačce. Chtěla jsem protestovat, ale slova mi uvízla v krku. Celý obchod se díval. Někdo se pousmál, jiný sklopil oči.
Platba trvala pár vteřin, ale mně připadala nekonečná. Cítila jsem vděk i rozpaky zároveň. Poděkovala jsem mu, možná až příliš tiše. On jen pokrčil rameny a řekl, že se to může stát každému. Pak už byl pryč. Já si vzala tašku a šla ke dveřím s pocitem, že se mi třesou ruce.
Cestou domů
Venku jsem se na chvíli zastavila. V hlavě mi pořád zněla jeho věta a před očima jsem měla pohledy lidí u pokladny. Nebyla to lítost, spíš zvláštní směs úlevy a studu. Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi jistotou a trapností. Stačí pár korun a svět se na chvíli převrátí.
Doma jsem si uvařila kávu z balíčku, který málem skončil zpátky na pásu. Seděla jsem u stolu a dívala se z okna. Nepřipadala jsem si jako chudák ani jako někdo, koho je třeba litovat. Spíš jako člověk, kterému se stalo něco obyčejného a přitom silného. V tom hrnku nebyla jen káva, ale i tiché připomenutí, že někdy stačí jeden nečekaný krok cizího člověka a den se zapíše hluboko do paměti.
