Článek
Džíny za celé prázdniny
Chodila jsem na brigádu, sbírala ovoce, přebírala brambory a každou vydělanou korunu si zapisovala do sešitu. K tomu jsem přidala peníze od babičky, které mi dala na jízdenky, a část úspor, o kterých jsem doma mlčela. Nakonec jsem si u známého vyměnila koruny za bony a jednoho odpoledne jsem stála v Tuzexu před regálem s tmavě modrými džínami. Byly tvrdé, voněly novotou a připadaly mi jako vstupenka do jiného světa. Když jsem si je poprvé oblékla, cítila jsem se jiná, dospělejší a svobodnější.
Zákaz ve skříni
Doma ale radost skončila rychle. Tatínek si mě v džínách všiml ještě než jsem stačila dojít do svého pokoje. Zamračil se a dal mi najevo, že je považuje za příliš těsné, nápadné a nevhodné. Řekl mi, že je nosit nesmím, dokud bydlím pod jeho střechou. Nebyl to výbuch, spíš tichý, o to pevnější zákaz. Džíny jsem tedy složila a uložila do skříně pod svetry. Občas jsem si je vytáhla, když nikdo nebyl doma, oblékla jsem si je před zrcadlem, chvíli v nich přešla po pokoji a pak je zase pečlivě srovnala. Připadala jsem si jako zlodějka něčeho, co jsem si poctivě koupila. Maminka o tom mlčela, ale její mlčení mi nebylo oporou. Spíš jsem cítila, že se ode mě čeká, abych byla nenápadná a neprovokovala.
Bratrova večírková uniforma
Bratr byl o dva roky starší a měl nos na věci, které doma nebyly určené jemu. Džíny objevil poměrně brzy. Nejprve jsem si všimla, že ve skříni chybí složený balík, a pak jsem ho viděla odcházet z domu na večírek. Měl je oblečené, košili zastrčenou, vlasy vzadu delší, než by tatínek schvaloval. Čekala jsem, že bude průšvih. Tatínek ho ale jen krátce pozoroval a pak se vrátil k novinám. Nic mu nevyčetl, nezakazoval, neptal se, kde je vzal. Bratr si je půjčoval znovu a znovu, na tancovačky, k spolužákům, na procházky s dívkami. Vracely se mi pomačkané, někdy s vůní cigaret a levného parfému. Prádlo jsem prala sama, protože jsem nechtěla, aby někdo doma řešil, proč jsou zase špinavé.
Dvojí metr
Jednou jsem si dovolila naznačit, že mi to připadá nespravedlivé. Tatínek jen mávl rukou a vysvětlil mi, že kluk si má mládí užít a že džíny k němu patří. U mě prý jde o něco jiného, protože holka má být opatrná a nemá na sebe upozorňovat. Stejný kus oblečení tak byl na mně ostudou a na bratrovi známkou normálnosti. Nešlo jen o džíny. Šlo o to, že moje touha po něčem hezkém byla najednou podezřelá, kdežto jeho bezstarostnost byla samozřejmá. Cítila jsem vztek, ale zároveň jsem se styděla, že jsem si vůbec dovolila chtít něco, co mi bylo zakázané.
Tajné nošení
Přesto jsem je nevzdala. Jednou večer, když rodiče odjeli k tetě, jsem si džíny oblékla na koncert do kulturního domu. Přes ně jsem si vzala dlouhý kabát, aby mě nikdo z okolí nepoznal. Pod kabátem jsem se cítila odvážně a trochu nervózně. Když jsem se vracela domů, měla jsem pocit, že jsem si vzala zpátky kus sebe. Bratr si je pak chtěl půjčit znovu, ale poprvé jsem je odmítla. Nebyl zvyklý, že bych něco nechala jen pro sebe. Džíny jsem si schovala hlouběji do skříně a rozhodla se, že o tom, kdy si je vezmu, budu rozhodovat já.
Trvalo dlouho, než jsem pochopila, že mi nešlo jen o módu. Džíny z Tuzexu mi připomínaly prázdniny plné práce, tajné snění a jedno velké ponížení. Byly důkazem, že stejná věc může být dceři zakázaná a synovi dovolená, a že se to doma tehdy nepovažovalo za nic divného. Když jsem si je po letech znovu oblékla, už mi nepřipadaly tak úzké ani tak odvážné. Připadaly mi spíš jako svědek doby, kdy jsem se učila, že mít něco hezkého ještě neznamená mít na to právo. A že si někdy člověk musí své místo vydobýt i v obyčejné skříni.





