Článek
Cesta za levnějšími nákupy
Do Polska jezdím občas, hlavně kvůli potravinám a drogerii. Ceny jsou často nižší a nabídka širší než u nás. Ten den jsem měla v plánu nakoupit zásoby pro rodinu, projít si místní obchodní centrum a možná se podívat i po oblečení. Byla sobota dopoledne a obchody už byly plné lidí. Všude kolem se mísila čeština s polštinou, bylo poznat, že mnoho našinců sem jezdí pravidelně.
Ulička s oblečením
V jednom menším butiku jsem si prohlížela kabáty. Potřebovala jsem nový na zimu a ceny se zdály přijatelné. Stála jsem u stojanu a přemýšlela, jestli vybraný střih unosím. Kousek ode mě stály dvě prodavačky, které se očividně nudily. Bavily se mezi sebou a já zprvu jejich rozhovoru nevěnovala pozornost.
Rozhovor, který neměl padnout
Najednou jsem zaslechla, jak jedna z nich poznamenala, že Češi jsou nejhorší zákazníci. Druhá se k ní hned přidala a dodala, že prý pořád všechno zkouší a nakonec nic nekoupí. Mluvily čím dál hlasitěji a začaly přidávat různé historky o tom, jak jsou Češi lakomí a otravní. Stála jsem tam, listovala kabáty a v hlavě se mi mísil stud s rozhořčením. Ony totiž netušily, že rozumím každé jejich slovo.
Pocity, které se nedají jen tak skrýt
Bylo zvláštní stát mezi regály a poslouchat, jak mě v podstatě řadí do nějaké škatulky. Byla jsem jen obyčejná zákaznice, která si chtěla koupit kabát. Najednou jsem měla pocit, jako bych měla na čele napsáno, odkud jsem. Uvědomila jsem si, že ve chvíli, kdy jsem v cizině, jsem automaticky zástupcem celé své země. I když se snažím chovat slušně, pořád se najde někdo, kdo mě vnímá jen jako součást jednoho národa, nikoliv jako jednotlivce.
Krátké rozhodnutí
Nakonec jsem kabát nezkoušela ani nekoupila. Ne proto, že by se mi nelíbil, ale prostě jsem ztratila chuť tam utrácet peníze. V tichosti jsem obchod opustila, aniž bych prodavačkám dala najevo, že jsem jim rozuměla. Nechtěla jsem se hádat, ale v duchu jsem si přála, aby si někdy uvědomily, že ne každý Čech odpovídá jejich představám.
Nečekaný paradox
Cestou domů jsem si koupila pečivo v místní pekárně. Prodavačka tam byla milá, usměvavá a přála mi hezký den. To byla úplně jiná zkušenost a já si uvědomila, že jeden špatný zážitek by neměl zastínit všechny ostatní. Stejně mi ale vrtalo hlavou, jak si ty dvě mohly myslet, že jim nikdo nerozumí. Vždyť v pohraničí je úplně běžné, že Češi polštinu ovládají, minimálně natolik, aby pochopili podobný rozhovor. A právě to, že jejich slova padla do prázdna jen zdánlivě, pro mě zůstalo největší ironií celé té návštěvy.
