Článek
Nevlídný začátek
Hned po příchodu do zasedačky jsem poznala, že atmosféra nebude příjemná. Tři lidé seděli za dlouhým stolem, sotva zvedli hlavy a jeden z nich mě přeměřil pohledem od hlavy k patě. Nabídli mi, ať si sednu, a začali si prohlížet můj životopis. Po chvíli se ten nejmladší z nich uchechtl. „Tak vy jste dělala čtyři roky na recepci?“ zeptal se tónem, který zněl spíš jako výsměch než jako otázka. Ostatní se usmáli.
Snažila jsem se zachovat klid a vysvětlila, že jsem se během té doby starala nejen o chod recepce, ale i o administrativu, objednávky a fakturaci. Reakce byla opět ironická poznámka o tom, že to zní spíš jako práce sekretářky než pozice, kterou inzerovali. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, ale nechtěla jsem působit dotčeně.
Každá věta jako zkouška
S každou další otázkou mi dávali najevo, že podle nich nemám dost zkušeností. Pochybovali o tom, že bych zvládla řídit menší tým, i když jsem to měla v životopisu napsané. Jeden z nich se dokonce zeptal, jestli si uvědomuju, že tahle pozice vyžaduje zodpovědnost a rozhodnost. Odpověděla jsem klidně, že ano, a že právě proto jsem tady.
V duchu jsem přemýšlela, jestli má vůbec smysl pokračovat. Každé jejich slovo bylo jako malá rána do sebevědomí, které jsem si poslední roky pracně budovala. Cítila jsem se trapně, jako by mi dávali najevo, že sem nepatřím.
Obrat nastal nečekaně
Když se dostali na konec mého životopisu, jeden z nich se zarazil. „Moment, vy jste byla dva roky ve firmě, která dělala pro náš hlavní zahraniční projekt?“ zeptal se už úplně jiným tónem. Přikývla jsem a vysvětlila, že jsem tam vedla komunikaci s partnery ze zahraničí a řešila logistiku dodávek. Najednou ztichli. Začali se mě vyptávat na detaily a jejich chování se změnilo k nepoznání.
Ten samý muž, který se mi před chvílí posmíval, se na mě podíval a řekl, že se omlouvá, pokud jeho otázky vyzněly neuctivě. Dodal, že spolupracovali s tou firmou už dříve a že o mně slyšeli dobré reference.
Konec s příchutí zadostiučinění
Pohovor nakonec trval déle, než jsem čekala. Odcházela jsem s pocitem, že jsem si musela vybojovat respekt, který mi měl být dán od začátku. O několik dní později mi volali, že mě chtějí přijmout. Poděkovala jsem, ale odmítla.
Nešlo o uraženou hrdost. Jen jsem si uvědomila, že nechci pracovat tam, kde si lidé udělají názor podle první řádky životopisu a ne podle člověka, který před nimi sedí. Ten pohovor mi sice vzal kus sebevědomí, ale dal mi mnohem víc jistoty v tom, že moje hodnota nezávisí na tom, kdo ji zrovna vidí.
