Článek
První měsíce těhotenství
Těhotenství probíhalo bez problémů. Žádné nevolnosti, žádné bolesti. Jen únava, kterou jsem přičítala práci. Každý večer jsem hladila břicho a mluvila s miminkem. Partner byl dojatý a plánoval, jak přestavíme pokoj na dětský. Všechno působilo idylicky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco pokazit.
Den, na který nikdy nezapomenu
Když jsme dorazili do ordinace, byla jsem napjatá, ale zároveň nadšená. Doktor se usmíval, vtipkoval a já si připadala klidná. Lehla jsem si na lehátko a čekala, až na monitoru uvidím malé tělo, které ve mně roste. Jenže najednou se jeho výraz změnil. Úsměv zmizel a místo něj se objevila vážná tvář.
Ztuhla jsem. Nikdo nic neříkal. Jen ticho, přerušované bzučením přístroje. „Tady něco nevidím tak, jak bych měl,“ řekl po chvíli. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Cítila jsem, jak mi buší srdce a žaludek se mi převrací. Partner se mě chytil za ruku, ale já vnímala jen obrazovku, na které doktor zkoušel různě přibližovat a posouvat snímek.
Nečekané komplikace
Doktor nám vysvětlil, že dítě má výrazně méně plodové vody, než by mělo. Znamenalo to riziko pro jeho vývoj i pro mě. Mluvilo se o nutnosti hospitalizace a častých kontrolách. Všechno, co do té doby působilo tak přirozeně a samozřejmě, se během pár minut změnilo ve strach z neznámého.
Neplakala jsem. Seděla jsem v čekárně, tiskla papír s doporučením a snažila se dýchat. Partner byl zticha. Cítila jsem, že i on má obavy, ale nechtěl to přede mnou přiznat. Pořád jsem si opakovala, že musím zůstat klidná, protože stres by mohl situaci ještě zhoršit.
Dny plné nejistoty
V nemocnici mě přijali hned druhý den. Každé ráno mě posílali na další ultrazvuk a já pokaždé čekala na tu samou větu, že se situace zlepšuje. Doktoři mi podávali infuze, které měly zvýšit množství plodové vody. Byly to nekonečné dny ležení, přemýšlení a modliteb, aby všechno dobře dopadlo.
Zpočátku se nic neměnilo. Ale po týdnu přišla první dobrá zpráva. Hodnoty se začaly pomalu zvedat. Doktor, který mě předtím vyděsil, se tentokrát usmál. Ne moc, jen opatrně, jako by se bál, že to štěstí ještě může zmizet.
Nádech úlevy
Po dvou týdnech mě pustili domů. Miminko se začalo vyvíjet lépe a i když riziko úplně nezmizelo, věděli jsme, že máme šanci. Každá další kontrola byla jako malý krok zpět k naději.
Když se náš syn o pár měsíců později narodil, byl drobný, ale zdravý. Když jsem ho držela v náručí, vybavila jsem si ten moment, kdy doktorovi zamrzl úsměv, a napadlo mě, jak tenká je hranice mezi štěstím a strachem. Tehdy jsem pochopila, že nic není samozřejmé.
