Článek
Když péče doma přestala být možná
Tchán s námi bydlel několik let a postupně bylo čím dál jasnější, že situaci nezvládáme. Zhoršoval se mu zdravotní stav, byl zmatený, výbušný a odmítal pomoc. Já byla doma s napětím od rána do večera a manžel se vracel z práce rovnou do další směny. Každý den jsem řešila drobnosti, které se hromadily, až z nich byla lavina.
Rozhodnutí hledat domov seniorů nepřišlo lehce. O to horší byla realita. Všude plno, čekací listiny na měsíce, někde i roky. Volala jsem, psala, objížděla zařízení a pořád slyšela totéž. Nemáme místo. Zkuste to jinde. Mezitím se doma situace zhoršovala a já měla pocit, že se pomalu rozpadám.
Když se po dlouhé době jedno místo uvolnilo, cítila jsem spíš úlevu než radost. Byla jsem vyčerpaná a měla pocit, že už nemám z čeho brát.
Jak to přijal on
Když jsme mu oznámili, že se konečně podařilo najít domov, reagoval zvláštně klidně. Čekala jsem hádku, výčitky, možná i slzy. Místo toho jen mlčky seděl a díval se do prázdna. Řekl, že ví, že se ho chceme zbavit. Ujistili jsme ho, že to tak není, ale bylo vidět, že nám nevěří.
V den stěhování byl chladný a odtažitý. Personál byl milý, pokoj pěkný, všechno působilo důstojně. Já si říkala, že časem pochopí, že to nebylo proti němu. Že jsme to dělali proto, aby měl péči, kterou mu doma dát nedokážeme.
Ticho, které mělo význam
Po nastěhování se změnil. Nevyčítal, nekřičel, ale uzavřel se. Telefonáty byly krátké, návštěvy formální. Vždycky měl všechno v pořádku, ale nikdy nic navíc. Žádný zájem, žádná otázka, žádné sdílení. Jako by mezi námi spadla zeď.
Jednou manžel zmínil, že se ptal na rodinu, se kterou se roky nevídal. Připadalo mi to zvláštní, ale nepřikládala jsem tomu váhu. Každý má právo vzpomínat. Pak se objevila zmínka o právníkovi. Prý si chce dát do pořádku majetkové záležitosti. V jeho věku to nepůsobilo podezřele.
Papír, který nás obešel
Pravda vyšla najevo náhodou. Manželův bratr, se kterým jsme měli spíš formální vztah, se jednou zmínil, že se stal majitelem tchánova bytu. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Tchán přepsal byt i úspory na syna, kterého téměř nevídal a který se o něj nikdy nezajímal. Prý jsme ho zradili a on ho bral takového, jaký je.
Všechno bylo právně čisté, pečlivě připravené. My jsme stáli stranou a dívali se na hotovou věc. Bez možnosti cokoliv zpochybnit. Nešlo o peníze. Šlo o to, že to bylo jeho rozhodnutí, promyšlené a chladné. Odpověď na to, že jsme ho dali do domova.
