Článek
Nový začátek v cizině
Do Německa jsem se přestěhovala po čtyřicítce. Děti už byly dospělé a já chtěla změnu. Práci jsem si našla v menší firmě, kde byli převážně místní. Němčině jsem rozuměla obstojně, ale mluvit se mi ještě moc nedařilo. Snažila jsem se, přesto jsem měla často pocit, že mě kolegové vnímají jako přítěž.
Nejvíc se mě dotýkalo, když si ze mě dělali legraci, že mluvím jen česky. „Musíš se naučit pořádně, jinak ti tu nerozumíme,“ smáli se a napodobovali můj přízvuk. Zpočátku jsem to přecházela, ale po pár týdnech mi to začalo vadit. Nešlo o legraci, ale o pohrdání.
Posměch, který přetekl
Jednoho dne se téma zase stočilo na jazyky. Jeden z kolegů prohodil, že Češi jsou prý líní učit se cizí řeči. Ostatní se zasmáli a někdo dodal, že my jsme prý vždycky jen „malý národ“ mezi většími. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi krev tlačí do hlavy.
Byla jsem zvyklá držet se v pozadí, ale tentokrát jsem to nevydržela. Klidným hlasem jsem se zeptala, jestli vědí, že kdyby nebylo českých dělníků, německé továrny by se po válce zvedaly mnohem pomaleji. Zůstali zticha.
Malá lekce z dějepisu
Vysvětlila jsem jim, že české země měly průmysl, o jakém se tehdy Německu mohlo jen zdát. Že právě od nás pocházely stroje, sklo i porcelán, které se vyvážely po celé Evropě. Připomněla jsem i to, že spousta německých inženýrů se učila právě na našich školách, a že český jazyk přežil stovky let pokusů o germanizaci.
„Kdybyste museli bránit svůj jazyk tolikrát jako my,“ řekla jsem, „vážili byste si ho jinak.“
Bylo ticho. Nikdo se nesmál. Jeden kolega se nakonec omluvil a řekl, že o tom nikdy nepřemýšlel. A možná poprvé jsem cítila, že mě začali brát vážně.
Změna atmosféry
Od té doby se něco změnilo. Když jsem přišla s gramatickou chybou, už se nikdo neposmíval. Naopak se snažili pomoci. Jeden kolega mi půjčil dětskou knížku v němčině a řekl, že on by česky nezvládl říct ani „dobrý den“.
Postupně jsme se začali bavit i o historii a já zjistila, že spousta Němců vlastně o Česku moc neví. Mysleli si, že jsme jen takový přívěsek východu. Bylo pro mě zvláštní vidět, jak se jejich pohled mění, když slyší fakta, která jim nikdo dřív neřekl.
Ticho, které mě potěšilo
O pár týdnů později přišel do firmy nový zaměstnanec. Když zjistil, že jsem z Česka, utrousil něco o tom, že tu lidé mluví „tím směšným jazykem“. Jeden z mých kolegů, ten samý, který se mi dřív posmíval, ho hned přerušil a řekl, že by si měl o Češích něco přečíst, než začne mluvit.
Neřekla jsem nic, jen jsem se usmála. Byla to nejhezčí chvíle za celé mé působení v Německu. Nemusela jsem křičet, dokazovat ani se hádat. Stačilo jednou připomenout, že respekt si člověk nevynutí jazykem, ale tím, že ví, odkud pochází.
