Článek
Jak to začalo
V listopadu 1989 mi bylo téměř 37 let. O politiku jsem se nezajímal, měl jsem zaměstnání, které mi připadalo zajímavé, chodil jsem hodně do divadla a občas do hospody. Dnes mám ze 17. listopadu 1989 poněkud rozpolcený dojem. Do dnes mám dojem, že byl pátek, ale na druhé straně si pamatuji, že právě ten večer jsem šel do divadla, tuším Na Zábradlí a z divadla jsem se v klidu vrátil metrem domů a druhý den šel do práce. Čili neměl by to být pátek. Ráno se mi kolega v práci zeptal, zda vím, co se stalo včera na Albertově. Nevěděl jsem a v tu chvíli jsem tomu nepřikládal ani velký význam. Často jsme já a také kolega na Albertov chodili, protože tam byla část Přírodovědecké fakulty, kterou jsme před lety oba absolvovali. Kolega mi vyprávěl cosi o shromáždění, které se tam sešlo, pokračovalo na Vyšehrad a pak dále do centra Prahy, kde bylo rozehnáno příslušníky SNB. Ani na tom mi nebylo nic divného, protože v lednu téhož roku jsem se sám, více méně omylem, připletl na Václavském náměstí do shromáždění, které esenbáci rozháněli. Večer jsem se díval na televizní zprávy, byla tam tak divně formulovaná zpráva o střetu občanů narušujících pořádek s pořádkovými silami Sboru národní bezpečnosti.
Veterinář - kandidát pro vstup do KSČ
Další den se už diskutovalo o situaci v celém podniku. Několik lidí z našeho výrobně-výzkumného střediska se sešlo v jedné laboratoři a vyměňovali si kusé informace. Nejvíc se ozýval veterinář, který měl na starosti imunizaci prasat, ovcí a koz. Byl to menší podsaditý chlapík, který byl zajímavý tím, že dokázal vypít na jeden záklon hlavy litrový sáček mléka a takových sáčků vypil za den i šest. Rozčiloval se, že studenti už neví roupama, co by měli dělat. Že by měli dostat pořádnou nakládačku, aby je to přešlo a pořádně se učili. Veterinář měl za sebou dvouleté čekací období na přijetí do Komunistické strany Československa a v nejbližších dnech se z kandidáta měl stát plnohodnotným komunistou.
Demonstrace na Václavském náměstí
Během pracovní doby se po podniku rozneslo, že v 17 hodin je na Václavském náměstí demonstrace proti poměrům ve státě. Už je to tady, radovali se někteří. Chce to klid, do ničeho se neplést a počkat, až se situace uklidní, říkali druzí. Způsobně jsme počkali, až nám skončí pracovní doba a až si její skončení budeme moci odpíchnout na píchačkách. Pak jsem se spolu s jinými vydal pěšky na nedaleké Václavské náměstí. Bylo zcela plné a už z dálky se ozývalo zvláštním přelévavým hlasem, který zněl nesmírně mohutně. Z toho pohledu na obrovský dav se mi udělalo nevolno. Řekl jsem si, že o něčem takovém musí informovat i televize, obrátil jsem se a šel jsem domů. Televizní noviny byly formulovány stejně škrobeně jako předchozí den, přesto v nich byl záběr na plné Václavské náměstí. Byl tam i krátký živý vstup, kde se redaktorka ptala lidí, proč jsou na Václavském náměstí. Lidé říkali něco opatrnými slovy o tom, že by se měly změnit poměry, že by se měla uvolnit napjatá atmosféra. Najednou řekl nějaký člověk něco v tom smyslu, že je na čase, aby komunisti šli už konečně do prdele. Přímý přenos byl okamžitě uťat a škrobené zprávy pokračovaly. Ale ten nechtěně puštěný výrok do televize byl tak šokující, že mi bylo jasné, že pokud nedojde k nějakému krvavému masakru, že je to začátek velké změny.
KSČ jde od válu
Následující dny byly velmi zvláštní. V podniku se méně pracovalo a více diskutovalo, avšak všichni poctivě počkali, až si odpíchnou konec pracovní doby a pak řada z nás odešla na Václavské náměstí, které už bylo ozvučeno a bylo možno v kterékoli jeho části poslouchat projevy z balkónu vydavatelství Melantrich. Z toho davu mě opravdu nebylo dobře a tak jsem se vždy postavil do boční Krakovské ulice.
Za několik dní přiběhl do mé laboratoře kamarád - kolega, který vzrušeně oznamoval, že zasedá Ústřední výbor Komunistické strany Československa, že se něco děje. Šel jsem s ním přes celé Václavské náměstí, chvilku jsme koukali, jak se střídají řečníci na balkonu Melantrichu a když průvod, uprostřed něhož jsme šli, zabočil doleva do ulice 28.října, oznámil amplión, že soudruh Jakeš a další členové předsednictva ÚV KSČ dali své funkce k dispozici. Dav bouřil a my s ním - konečně je to tady!
Další dny braly prudký vývoj. V zaměstnání se už o ničem jiném nemluvilo, než že komunisti půjdou od válu. Ráno se všichni shromažďovali u podnikové nástěnky, kde ještě před několika dny visely informace o vzorných pracovních podniku a o plnění plánu. Na nástěnce byli nejnovější informace z novin, v té době hlavně ze Svobodného slova a z různých letáků. Také já jsem se u nástěnky ráno zastavil. Vedle mne stál jeden kolega - vědecký pracovník a vcelku loajální komunista. Tichým hlasem mi říkal: nevěř tomu, z obvodního výboru přišla informace, že za několik dní bude zase pořádek. Ale nebyl.
Veterinář převlékl kabát
Veterinář, o kterém jsem psal v úvodu článku, už nemluvil o nezbedných studentech. Začal nosil na klopě trikolóru a placku se znakem Občanského fóra. Na každého se usmíval a říkal: však mi to těm komunistům ještě ukážeme! Jednoho dne tenhle kolega-veterinář nepřišel do práce. Na ředitelství podniku došla jeho žádost o okamžité rozvázání pracovního poměru spolu s doporučením Občanského fóra. Během několika dnů se náš bývalý kolega - veterinář stal prvním polistopadovým ministrem zemědělství. Zlé jazyky tvrdily, že léčil Václavu Havlovi psa. Byla to doba petic. Z podniku odešla petice s mnoha podpisy líčící loajalitu bývalého kolegy-veterináře ke Komunistické straně Československa. Ale bylo to marné.
Tak jsem také hned v revolučních dnech roku 1989 poznal ve svém okolí to, čemu se později říkalo „převléknout kabát“.
