Článek
Měl jsem zvláštní sen. Na Zeměkouli přistávaly létající talíře. UFO. Díval jsem se z okna. Nízko nad domy v ulici, kde jsem bydlel, přelétávaly jeden za druhým. Byly to jakési ploché obrovské disky, pod nimiž byla kabina s osvětlenými okny. Jak přelétávaly nad ulicí, ozýval se hluboký zvuk. Hu-úúú-u. Měl jsem docela strach, co bude.
Najednou talíře zmizely a byla tma. Pomalu jsem zjišťoval, že to byl jen sen a já mám zavřené oči. Tělem se mi rozlil pocit úlevy. Otevřel jsem oči a díval se do bílého stropu svého pokoje. Něco bylo však zvláštního. Uvědomil jsem si, že již nespím, ale zvláštní temný zvuk hu-úúú-u pokračuje, nezmizel. Ležel jsem, koukal do stropu a přemýšlel, co to slyším za zvuk. Otevřely se dveře mého pokoje. Vstoupila matka. V obličeji měla nezvyklý, vyjevený výraz. „Obsadili nás Rusové“, řekla. Nechápal jsem nic. Vyskočil jsem z postele a šel k oknu. Nízko nad ulicí přelétávala velká bombardovací či nákladní letadla. Při každém přeletu se ozval onen zvláštní temný zvuk: hu-úúú-u. Šel jsem do kuchyně, kde jsme měli rádio. Hlasatel vzrušeným hlasem oznamoval tuto skutečnost. Za několik hodin začaly jezdit po Vinohradské ulici, na kterou jsem viděl ze svého pokoje, tanky. Kdesi v dálce byla slyšet střelba. Tyto výstřely jako ozvěnou byly slyšet z rádia do podkresu hlasů, které tam mluvily. Střílelo se před Československým rozhlasem na Vinohradské ulici, který byl nedaleko našeho bytu. Připadalo mi to naprosto nepravděpodobné.
Bylo mi 16 let a vyhrkly mi slzy. To krásné Pražské jaro skončilo. Proč jsem brečel? Kluci přece nepláčou.
