Článek
Když dorazila nová hvězda
Seděla jsem v kanceláři, dopíjela ranní kávu a vyřizovala e-maily. Do dveří vešla mladá žena s dokonalým účesem, vysokými podpatky a telefonem, který byl zřejmě dražší než moje první auto. Představila se, usmála a rozhlédla kolem sebe. Vzápětí se jí pohled zastavil na mém telefonu ležícím na stole.
„Vy tenhle typ ještě používáte?“ pronesla s úšklebkem a otočila se na ostatní. „Já myslela, že to už patří do muzea.“ Smála se nahlas, až jí zacinkaly náramky. Ostatní se přidali, jen já jsem zůstala klidná. Vzala jsem telefon do ruky, odemkla ho a řekla, že funguje bezvadně a že nepotřebuju nový, když tenhle dělá, co má. To ji pobavilo ještě víc. „To je jako říct, že nepotřebujete auto, protože kolo taky jede,“ odsekla.
Nechala jsem ji, ať se směje. Mladí lidé mívají dojem, že vědí všechno. Jen jsem se v duchu pousmála a vrátila se ke své práci.
Mezi řádky ticha
Celý den se předváděla. Na obědě hlasitě mluvila o svém studiu, o svých zkušenostech a o tom, jak rychle všechno chápe. Všimla jsem si, že se mě občas ptá na banality, ale s takovým tónem, jako by mi dělala laskavost, že se se mnou vůbec baví. Působila, jako by si myslela, že jsem nějaká starší účetní, která tam sedí jen proto, že se jí nechce do důchodu.
Odpoledne odešla s tím, že se těší na zítřejší školení, kde jí prý „někdo“ vysvětlí procesy a pracovní systém. Usmála jsem se. Netušila, že ten „někdo“ budu já.
Den pravdy
Druhý den ráno přišla s notýskem a sebevědomým úsměvem. Posadila se naproti mně, aniž by tušila, že právě já povedu celé školení. Když jsem začala mluvit, nejdřív vypadala zmateně. Po chvíli se zeptala, jestli mě má oslovovat jménem. Odpověděla jsem, že jako svou přímou nadřízenou.
Ztuhla. Viděla jsem, jak se jí mění výraz, jak jí došlo, že ten „starý telefon“ patří ženě, která bude rozhodovat o jejích projektech i hodnocení. Neřekla ani slovo, jen přikývla a otevřela sešit. Najednou bylo ticho, které by se dalo krájet.
Když smích zhořkne
Během školení byla neuvěřitelně soustředěná, psala si všechno, co jsem řekla, a na konci poděkovala způsobněji, než bych čekala. Ještě ten den za mnou přišla s omluvou. Prý si neuvědomila, že její poznámky mohly znít neuctivě. Odpověděla jsem, že v pořádku, že každý občas něco plácne.
