Článek
V kanceláři
Seděla jsem v kanceláři ředitelky a poslouchala slova, o kterých jiní sní. Vedoucí oddělení. Patnáct lidí pod sebou. Plat o dvacet tisíc vyšší. Služební auto. Bonusy.
„Jano, je to uznání tvé práce. Dvanáct let u nás, vždycky spolehlivá, vždycky výsledky. Zasloužíš si to.“
Dívala jsem se z okna. Praha pod námi, střechy, věže, život. Dvanáct let jsem sem chodila. Dvanáct let jsem dělala svou práci, dobře, poctivě, bez ambicí na víc.
„Můžu si to rozmyslet?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě. Ale nepřemýšlej moc dlouho. Takové nabídky nepřicházejí každý den.“
Věděla jsem to. Právě proto jsem potřebovala čas.
Večer jsem to řekla doma
Manžel zvedl hlavu od televize.
„Povýšení? To je skvělé, ne?“
„Nevím.“
„Jak nevíš? Víc peněz, lepší pozice. Co je k přemýšlení?“
Sedla jsem si vedle něj. Jak mu vysvětlit něco, čemu sama úplně nerozumím?
„Nechci to,“ řekla jsem nakonec.
„Nechceš víc peněz?“
„Nechci tu práci. To, co by to znamenalo.“
Díval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. Možná jsem mluvila.
Co by to znamenalo doopravdy
Vedoucí oddělení. Zní to krásně. Ale já vím, co to je.
Vidím naši současnou vedoucí. Přichází první, odchází poslední. Telefon pořád v ruce, emaily o půlnoci, schůzky od rána do večera. Oči unavené, úsměv napjatý, dovolená, kterou každý rok ruší.
Má služební auto. Jezdí v něm z práce do práce a z práce domů a z domova do práce. Krásné auto na krásné cestě nikam.
Má plat, o kterém já můžu snít. A nemá čas ho utratit. Nemá čas na nic kromě práce.
Takhle nechci žít.
Co jsem to viděla
Viděla jsem lidi, co stoupali. Co brali každé povýšení, každou příležitost, každý schod nahoru.
Někteří jsou teď nahoře. Ve velkých kancelářích, s velkými platy, s velkými problémy. Rozvedení, vyhoření, nemocní. Úspěšní podle všech měřítek kromě jednoho – štěstí.
Viděla jsem taky lidi, co zůstali dole. Co dělali svou práci a šli domů a žili. Obyčejní, neambiciózní, spokojení.
Vždycky jsem věděla, ke kterým patřím.
Ředitelka to přijala
Šla jsem za ní druhý den. Řekla jsem ne. Oficiálně, jasně, definitivně.
„Můžu vědět proč?“
„Nechci tu zodpovědnost. Nechci ten čas. Jsem spokojená tam, kde jsem.“
Dívala se na mě dlouze. Nechápala – viděla jsem to. Pro ni byla kariéra všechno. Pro ni bylo odmítnutí jako odmítnutí života.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Je to tvoje rozhodnutí. Ale kdyby sis to rozmyslela…“
„Nerozmyslím.“
Přikývla. Podaly jsme si ruce. Odešla jsem zpátky ke svému stolu, ke své práci, ke svému životu.
Kolegyně Petra se mě zeptala
„Ty jsi to odmítla? Vážně?“
„Vážně.“
„Ale proč? Vždyť je to sen. Já bych za to zabila.“
Dívala jsem se na Petru. Třicet dva, ambiciózní, chytrá. Pracuje dvanáct hodin denně, chodí na všechny teambuildingy, hlásí se na každý projekt. Chce nahoru. Chce to víc než cokoliv jiného.
„Tak se přihlas,“ řekla jsem. „Když já nechci, vezmou někoho jiného.“
„Ale ty máš zkušenosti. Ty máš přednost. Proč to nechceš?“
Jak jí vysvětlit? Jak říct třicetileté ženě, která chce kariéru, že kariéra není všechno? Že někdy je líp zůstat, kde jsi? Že ne každý schod nahoru vede k lepšímu výhledu?
„Mám svoje důvody,“ řekla jsem.
Nepochopila. Viděla jsem to v jejích očích.
Co si myslí ostatní
I ostatní kolegové se na mě dívají jinak. Někteří s nepochopením – proč by někdo odmítal víc peněz? Někteří s podezřením – má něco za lubem? Někteří možná s obdivem – ale to by nikdy nepřiznali.
Petra dostala to místo. Nastoupí příští měsíc. Je šťastná, nadšená, plná plánů. Za rok uvidíme, jak se bude tvářit.
Nechci jí to kazit. Možná je jiná. Možná to zvládne. Možná bude šťastná nahoře, jako já jsem šťastná tady.
Každý má svou cestu.
