Článek
Skutečný příběh ženy, která se stala předlohou pro tuto postavu, je však mnohem komplexnější.
Historie ji zná jako „Nepotopitelnou Molly“, avšak ona sama by na toto oslovení pravděpodobně nereagovala. Za jejího života jí nikdo neřekl jinak než Maggie nebo Margaret. Jméno Molly je totiž mýtus, který vznikl až po její smrti, stejně jako fámy o tom, že byla negramotná. Opak byl pravdou, Margaret se soukromě vzdělávala a plynně hovořila francouzsky, německy a rusky. Svou odvahu prokázala i v mrazivé noci roku 1912.
Margaret Brownová
Nepotopitelná Molly Brownová se stala legendou
Margaret Tobinová se narodila v roce 1867 do chudé rodiny irských imigrantů v Missouri. Už ve třinácti letech stála u pásu v továrně, ale její ambice sahaly dál. V osmnácti se vydala do coloradského Leadvillu, drsného města stříbrných dolů, s jasným plánem: dobře se provdat, aby zajistila svého stárnoucího otce. Osud jí však do cesty přihrál Jamese „J.J.“ Browna, muže stejně chudého, jako byla ona sama.
Margaret tehdy stála před volbou, která definovala její charakter. Později vzpomínala, jak sváděla vnitřní boj mezi rozumem a citem. Nakonec zvítězilo srdce. Usoudila, že bude šťastnější s chudákem, kterého miluje, než s boháčem, jehož peníze by byly jediným lákadlem. Ironií osudu se bohatství dostavilo i bez vypočítavosti. V roce 1893 se inženýrům v dole Little Jonny, kde J.J. pracoval, podařilo narazit na masivní zlatou žílu. Z chudých manželů se přes noc stali milionáři, kteří mohli peníze přehazovat vidlemi.
Vzdělaná vyvrhelka
Peníze jim otevřely dveře do Denveru, ale ne do tamní vysoké společnosti. Místní smetánka Margaretou okázale opovrhovala. Viděli v ní jen zbohatlici od pásu. Místo aby se Margaret stáhla, rozhodla se investovat do sebe. Zatímco o ní později bulvární novinář Gene Fowler v knize Timber Line (1933) lživě napsal, že neuměla číst ani psát, realita byla, jak už víme zcela jiná.
Její manželství s J.J. Brownem nakonec nevydrželo tlak rozdílných povah - on toužil po klidu, ona po společenském a politickém angažmá. Ačkoliv se nikdy nerozvedli, žili odděleně. Díky velkorysému vyrovnání mohla Margaret cestovat po světě. Právě jedna taková cesta, přerušená zprávou o nemoci vnuka, ji v dubnu 1912 zavedla na palubu Titanicu.
Vzpoura na člunu číslo 6
Margaret Brownová si na Titanicu užívala pohodlí první třídy. Krásnou a bezproblémovou plavbu ovšem 14. dubna 1912 ukončil noční náraz do ledovce. Došlo k němu před půlnocí. Milionářka si právě ve své kajutě četla. „Byla jsem zcela pohlcena čtením, že jsem nárazu, který mě shodil na podlahu, ani nevěnovala příliš mnoho myšlenek,“ řekla o pár dní později listu Newport Herald.
Brzy ale začalo být jasné, že je situace vážná. Margaret Brownová byla, stejně jako ostatní, poslána na palubu. Ženy a děti začaly za všudypřítomného chaosu nastupovat do záchranných člunů. Přednost měly samozřejmě ty z první třídy a mezi nimi také Maggie. Ta ale udělala něco, co by člověk od ženy v jejím postavení nečekal.
Místo, aby rychle zaujala místo v člunu, jala se pomáhat ostatním. „Nějak jsem se nestarala o to, že mám být zachráněna,“ vyjádřila se o pár dní později pro list The New York Times. A tak se ani nepokoušela nastoupit, jen při tom pomáhala jiným. „To se dělo až do chvíle, kdy ji dva muži, prakticky hodili do záchranného člunu číslo 6,“ zmiňuje server Mental Floss. Brownová později řekla, že jim vděčí za život.
Záchranný člun byl navržen tak, aby unesl přes padesát lidí, kromě Margaret Brownové jich v něm ale ve skutečnosti sedělo jen dvacet.
Člunu velel kormidelník Robert Hichens, muž paralyzovaný strachem, který odmítal veslovat zpět pro tonoucí, protože se bál převrhnutí. Margaret se proti němu postavila s razancí sobě vlastní. Když jí vyhrožoval, odvětila mu, že pokud se neuklidní, hodí ho přes palubu ona sama.
Převzala faktické velení, rozdala roucha promrzlým a sama se chopila vesel. Na adresu zbabělého kormidelníka si později nebrala servítky.
Charita na Carphatii
Po několika nekonečných hodinách v chladných vodách severního Atlantiku, e Margaret Brownová dostala na palubu plavidla Carpathia, které přijelo vyzvednout přeživší z Titanicu. I zde pokračovala v pomáhání jiným. Přestože byla Margaret vyčerpaná, byla jí zima a byla unavená, hned začala konat. Díky tomu, že mluvila několika cizími jazyky, mohla se domluvit s přeživšími z nižších tříd, kteří neuměli anglicky. Rozdávala polštáře, které poskytli cestující Carpathie, ženám, které musely ležet v jídelně a na chodbách.
Brzy si uvědomila, že tyto ženy přišly o vše - o muže, děti, šaty, peníze, i všechny cennosti - a že budou muset začínat svůj život zcela odznova. Takže okamžitě zamířila za lidmi z první třídy Carpathie i přeživšími z Titanicu, a požádala je, aby finančně přispěli méně bohatým pasažérům. Než Carpathia dorazila do New Yorku, stihla vybrat deset tisíc dolarů.
V pomoci přeživším se angažovala i poté, a přestože se pro noviny stala senzací, svému osobnímu dobrodružství nepřikládala valný význam. Nadále pokračovala v podpoře žen a jejich práv, těžce pracujících těžařů, cestovala po zemi, a zúčastňovala se politických schůzí.
Aktivní a štědrou osobností zůstala až do své smrti v roce 1932.
Zdroje:
Velmi děkuji za případnou podporu prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“. Je to silná motivace i závazek přinášet zajímavé a užitečné texty. Jako autoři vidíme pouze částku a čas transakce, nemůžeme proto poděkovat adresně. Částka 100 kč je ekvivalentem 2 500 zobrazení.
