Článek
Patří k vůbec nejvzpomínanějším symbolům minulého režimu. V hlavách pamětníků (tedy stále většiny Čechů) fronty dokonale zhmotňují absurditu komunistického izolacionismu a z něho pramenícího permanentního nedostatku - a to nejen banánů, ale prakticky veškerého zboží v obchodech.
Z takto hojně používaného, značně zúženého obrázku reálného socialismu můžeme sebekriticky odtušit i hlavní problém, který s komunisty tehdejší společnost měla - při listopadových oslavách neustále zmiňované potlačování svobody projevu trápilo ve skutečnosti pouze menšinu obyvatel. Mlčící majoritu dlouhodobě sžírala především nemožnost naplnění jejích desítky let přiškrcených konzumních choutek.
Lidskoprávní nebo ekologické požadavky na transparentech protestujících v tehdejších ulicích jsou speciálně při výročních výstavách vítaným romantizujícím prvkem. Češi však dlouhodobě toužili v první řadě po plných regálech, po možnosti konečně soutěžit se sousedem o vlastnictví lepší televize, lepšího auta (při srovnání Wartburgu se Škodovkou, tehdy představujících maximum dosažitelného, prohrávali oba) nebo o výběr luxusnější dovolené, strávené i jinde než na Jugoslávské pláži.
O 35 let později se banány ocitly na přesně opačném konci škály dostupnosti - aniž jejich současná pozice ztratila cokoli z absurdity té předešlé. Absolutní nedostatek jsme jako společnost rázně zadupali do země absolutním dostatkem, potřebou mít banán, dovezený za velmi zraňujících podmínek pro environment i mnoho pracovníků z 10 000 kilometrů vzdálené Jižní Ameriky, dostupný 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, i za cenu toho, že až 40 % této komodity posléze skončí v odpadkových koších pro neschopnost řetězců obrovské množství prodávat. Nepotřebujeme přitom ani tak banány nonstop konzumovat. Jako bychom však potřebovali jejich neustálou přítomnost v regálu jako pomník, jako uklidňující poplácání po rameni, že jsme to s těmi komunisty zvládli a teď už je dobře. Banány jsou naším totemem, kolem něhož do sebe místo indiánských tanců vrážíme nákupními vozíky.
Ano, pro dovoz v tuzemských podnebních podmínkách ne zrovna snadno vypěstitelného ovoce existují i dobré argumenty, ne však pro nenasytnost a bezbřehé plýtvání. Zatímco kdysi nedostatek exotického zboží alespoň vybízel k zamyšlení nad tím, jak komplikovaná je jeho cesta z opačného konce planety na náš stůl, přetékající police podprahově spíše předávají informaci, že se jedná o něco samozřejmého, o jehož dopadech netřeba dále přemýšlet. Nápis „Kolumbie“ na obalu výběrového kafe je dnes lehčí vnímat jako pouhé označení druhu bez více komplikovaného příběhu. Doba, kdy vládnoucí strana za kávová zrna musela do Kolumbie poslat v rámci výměnného obchodu nové Škodovky, takto zjednodušující výklad značně komplikovala.
Krom toho s oslepující samozřejmostí z jiných kontinentů svážíme do našich řetězců i plodiny, které se u nás, na rozdíl od kávy a banánů, pěstují v hojném množství, abychom ty naše naopak vyvezli v lepším, vyhodili v horším případě. Kola se musí otáčet. Všemu kralující ruka volného trhu zaplácne jakoukoli dílčí myšlenku, obsahující šetrnost či střídmost, jako otravný hmyz.
Jakkoli byla v roce 1989, po čtyřiceti letech poválečné chudoby, poptávka po materiálním blahu pochopitelná, úroveň slepého konzumerismu dneška snese jen velmi málo racionálních měřítek. Tím hůře, když se promítá i do nejčastěji komunikovaných priorit domácích politických elit. Na jiné vize než ty klouzající po povrchu, přesněji řečeno po hranách regálů obchodních center, má odvahu málokdo. Proto i sedmnáctý listopad bude opět přehlídkou mnohokrát zrecyklovaných hesel i tváří revolučního hnutí, jejichž tehdejší zásluhy o přechod k demokracii jsou sice nezpochybnitelné, avšak porevoluční politické působení mnohdy přinejmenším nešťastné. Kdo by chtěl vůči této záplavě nostalgie v pražských ulicích pozvednout ukazovák se symbolickým „ale!“ a připomínkou, že směřování současného globalizovaného světa, jehož jsme hrdou součástí, je v mnohých ohledech minimálně bezohledné, může se mu stát, že bude nepříliš originálně onálepkován jako příznivce minulého režimu, usilující o „návrat na stromy“.
O přechodu ke kapitalismu pravděpodobně mnozí snili tak dlouze, že jsou ochotní bránit ho i tam, kde nabobtnal do bezbřehosti. Není to šťastná cesta. Jedině pravidelná, tvrdá sebekritika směrem dovnitř, následovaná sebereflexí, může jakémukoli politickému systému pomoci udržet relevanci.
Skutečný boj za demokratickou budoucnost totiž, na rozdíl od videohry, jedním vítězstvím nekončí.
