Článek
Zůstala jsem v tichu
Můj život se zmenšil do dvou místností. Byt je pořád plný jeho věcí, ale bez něj působí prázdněji než kdy dřív. Když se probudím, je ticho. Když usínám, je ticho. A mezi tím je jen snaha nevzpomínat příliš, protože to bolí.
Dlouho jsem odkládala úřední povinnosti. Bylo těžké přiznat si, že všechen ten společný život je teď pro stát jen spis v počítači. Nakonec mě k tomu dohnaly účty. Nájem, elektřina, léky. Najednou bylo úplně jasné, že musím konat.
Podala jsem žádost o vdovský důchod a říkala si, že po tolika letech práce mého muže to snad nebude úplná mizérie. Žili jsme obyčejně, ale nikdy jsme si nestěžovali. Měli jsme pocit, že jsme si svou budoucnost poctivě odmakali.
Rozhodnutí, které mě porazilo
Když přišel dopis, sedla jsem si ke stolu. Roztrhla obálku a v tu chvíli jsem zapomněla dýchat. Vdovský důchod se stanovuje ve výši 10230 Kč
Zírala jsem na ta čísla a hlava mi okamžitě počítala. Nájem skoro polkne půlku. Jídlo další část. Léky. Telefon. Cestování. Teplo. Na konci mi nevycházelo nic. Nic, co by připomínalo důstojné stáří.
Slzy se mi rozkutálely po tvářích dřív, než jsem si uvědomila, že brečím. Jak mám žít. Ne přežívat, ale žít. Jak si mám někdy dovolit jet za vnučkou, když už cesta autobusem je pro mě luxus.
Pořád něco škrtám
Sedla jsem si s papírem a začala sepisovat výdaje. Ať jsem počítala, jak chtěla, něco mi tam vadilo. Ten život, který jsem na papíře tvořila, nebyl život. Byl to jen seznam omezení.
Mám si vypnout topení. Vařit jen to nejlevnější. Kupovat méně potravin. Zapomenout na kulturu, výlety, obyčejné radosti. Jako by mi někdo řekl, že jsem už odžila to, co mělo mít barvy, a zbytek mám strávit v šedi. Nikdy jsem nechtěla být závislá na dětech. Nikdy jsem nechtěla prosit. Jen jsem doufala, že mi někdo pochopitelně přizná, že jsem celý život něco znamenala.
Dnes jen sedím
Položila jsem ten papír na stůl a měla pocit, že ve stejný den, kdy mi manžel odešel, odešla i moje jistota, že stáří může být klidné. Možná se s tím naučím žít. Možná si najdu brigádu, i když nevím, jestli to zvládnou moje záda a ruce. Možná se naučím žít z minima a tvářit se, že je to v pořádku.
Ale dnes to ještě nejde. Dnes jen držím jeho fotografii a šeptám mu, jak moc mi chybí. A snažím se alespoň na chvíli zapomenout, že budoucnost se dá vyjádřit číslem, které mi poslal úřad.
