Článek
Přátelství a ochota
Když mě kamarádka požádala o pomoc se stěhováním, ani na chvíli jsem neváhala. Znaly jsme se roky, prošly jsme spolu dobrým i zlým, a tak mi přišlo přirozené přijet a zůstat klidně celý den. Vzala jsem si volno v práci, oblékla starší oblečení a už ráno jsem stála před jejím bytem. Byla trochu nervózní, ale brala jsem to jako běžnou reakci na stres z balení a přesunů.
Den plný práce
Nosily jsme krabice, třídily oblečení, balily knihy. Někdy jsem měla pocit, že se věci hromadí a nikde nekončí, ale snažila jsem se být pozitivní. Občas jsme si sedly, daly si kávu a zasmály se nad starými vzpomínkami. Atmosféra byla sice unavená, ale přátelská. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco pokazí.
Nepříjemné ticho
Večer, když jsme konečně uklidily poslední místnost, kamarádka začala být zamlklá. Myslela jsem, že je prostě vyčerpaná. Rozloučily jsme se, objaly a já odcházela s pocitem, že jsem udělala dobrý skutek. Jenže druhý den mi přišla zpráva, která mě naprosto šokovala. Napsala mi, že jí chybí šperky po babičce a že má podezření, že jsem je vzala já.
Obvinění
Četla jsem tu zprávu znovu a znovu a nemohla uvěřit vlastním očím. Jedinou větou dokázala zničit celé naše dlouholeté přátelství. Nikdy bych si nic nepřivlastnila, natož věci s citovou hodnotou. Zavolala jsem jí, abych vše vysvětlila, ale byla chladná a odměřená. Tvrdila, že jiný vysvětlení nemá. V té chvíli jsem pochopila, že už mi nevěří.
Pocit bezmoci
Byla jsem zmatená, zraněná a zároveň naštvaná. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu, jestli jsem se neměla do něčeho plést. Vzpomínala jsem na každý okamžik, kdy jsme balily věci, jestli jsem si náhodou nevšimla, kam šperky uložila. Ale nic jsem nevěděla, jen to, že se na mě svalila vina, kterou jsem nenesla.
Poslední krok
Rozhodla jsem se, že ji už nepřesvědčím. Napsala jsem jí, že mě její obvinění velmi bolí, ale že nemám co dodat. Ať si najde viníka jinde, já jsem se jen snažila být nápomocná. Od té doby jsme se neviděly. Vzpomínka na stěhování se mi navždy spojila s pocitem zrady. A pokaždé, když slyším slovo přátelství, vím, že to může být i něco velmi křehkého, co se rozpadne během jediné věty.
