Článek
Setkání, které jsem nečekala
Bylo poledne, vracela jsem se z pošty a už z dálky jsem si všimla dvou známých postav byl to můj syn a moje nejlepší kamarádka. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá, ale jak jsem se přiblížila, všechno bylo jasné. Smáli se, drželi se za ruce a působili naprosto přirozeně.
Zůstala jsem stát jako přimražená. Když mě uviděli, zarazili se. Kamarádka pustila jeho ruku, ale syn ji hned znovu chytil. V tu chvíli mi došlo, že to není omyl ani krátká epizoda.
Všechno bylo venku
„Vy dva?“ vydechla jsem nevěřícně. Kamarádka se na mě podívala klidně, dokonce s lehkým úsměvem. „Ano,“ odpověděla prostě. Syn jen přikývl.
Chvíli jsem nevěděla, co říct. Cítila jsem směs vzteku, šoku i trapnosti. Nakonec jsem ze sebe dostala: „To si snad děláte legraci. Ty jsi moje kamarádka, znáš ho odmalička.“
Ona se nadechla a řekla naprosto klidně: „A on je dospělý muž. A já dospělá žena. Tak co ti na tom vadí?“
Ta věta mě úplně odzbrojila. Zůstala jsem stát uprostřed chodníku, neschopná odpovědi. Byla to jednoduchá logika, ale bolela víc než jakýkoli výsměch.
Když padly zábrany
Syn mě vzal za ruku a řekl, že se prostě sblížili, že se mají rádi a nikomu nechtějí ubližovat. Jeho hlas byl klidný, žádné výmluvy, žádná vina. Jen jistota.
Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. V hlavě se mi přehrávaly všechny ty roky, kdy k nám chodila na kávu, vyprávěla mi o svých problémech a smála se s mým synem jako s dítětem. A teď spolu chodí.
„Měla jsi mi to říct,“ řekla jsem nakonec. „Místo toho jste to tajili.“
Kamarádka pokrčila rameny. „Bála jsem se, že to nevezmeš dobře. Ale nemůžu žít podle toho, co je komu příjemné. My jsme prostě spolu.“
Nezvyklý klid
Stála jsem tam dlouho, než jsem dokázala odejít. Čekala jsem, že mě přemůže hněv nebo slzy, ale nepřišlo nic. Jen zvláštní prázdno a tichý klid. Možná proto, že měla pravdu. Jsou oba dospělí a jejich život už není můj.
Doma jsem si nalila skleničku vína a sedla si k oknu. Bylo to zvláštní – místo aby mě to ničilo, cítila jsem jen konec jedné etapy. Možná jsem přišla o kamarádku, možná i o kus jistoty, ale zároveň jsem pochopila, že děti nakonec patří světu. A ten si s nimi občas udělá, co chce.
