Článek
Deset let v jedné škatulce
Do firmy jsem nastoupila hned po škole. Administrativa, objednávky, maily, telefony. Postupně jsem se naučila všechno, co bylo potřeba, a přestala jsem řešit, co je venku. Nové programy, jiné obory, změny na trhu, to šlo mimo mě. V práci mě chválili, že jsem spolehlivá, tak jsem měla pocit, že to stačí. Životopis jsem deset let neotevřela.
Pak přišlo nové vedení, seřadili nás do zasedačky a oznámili, že se ruší několik míst. Mezi nimi i to moje. Bylo to rychlé a věcné. Poděkování, podpis, sbalit věci. Najednou jsem stála před budovou s papírem v ruce a neuměla si představit, co budu dělat dál.
Scéna u přepážky
Na úřad práce jsem šla s balíčkem papírů a staženým žaludkem. Posadila jsem se k přepážce, úřednice vzala do ruky můj životopis a chvíli mlčky listovala. Pak si odkašlala a pronesla něco, co mi zůstalo v hlavě dodnes.
Takže vy jste byla jen tady. Deset let. A nic jiného. To je všechno
Zvedla obočí, otočila se na kolegyni vedle a s úsměvem jí ten životopis podala. Ta se na něj podívala a usmála se taky. Jedna z nich pronesla, že dneska člověk za deset let stihne tři firmy a pět pozic, jinak je prý kompletně mimo. Seděla jsem tam a připadala si jako exponát, kterému se všichni tiše smějí.
Snažila jsem se bránit. Vysvětlovala jsem, že jsem dělala spoustu věcí, že jsem řešila zákazníky, faktury, reklamace, ale už to nešlo vzít zpátky. Označily mě za někoho, kdo ustrnul, a já to v tu chvíli začala vidět stejně.
Ticho cestou domů
Když jsem šla domů, svírala jsem v ruce jejich letáčky a cítila se menší než kdy dřív. Neponižovala mě ta výpověď. Ponížil mě ten krátký smích nad mým životopisem. V tramvaji jsem sledovala svůj odraz v okně a přemýšlela, jestli je opravdu možné, že celé ty roky neznamenají nic. V tu chvíli jsem pochopila, že jestli nechci, aby se mi podobná scéna někdy zopakovala, budu muset svůj příběh přepsat sama.
