Článek
První minuty u okénka
Když jsem vešla do chodby plné židlí, připadala jsem si na první pohled jako někdo, kdo tu není poprvé. Pravda to ale nebyla. Vzala jsem si pořadové číslo, sedla si a snažila se nevnímat, jak tichý prostor působí. Každý sledoval jen svůj papír nebo displej mobilu. Já jsem přitom neustále přemýšlela, jestli jsem opravdu připravená začít něco nového. Cítila jsem, že to potřebuju, a zároveň jsem se bála, že právě tady narazím na překážky, o kterých jsem netušila, že existují.
Když mě zavolali, vstala jsem a snažila se působit sebejistě. Úřednice přede mnou měla stůl plný desek, štítků a papírů. Všechno probíhalo rychle. Zeptala se na základní údaje, ověřila si rodné číslo a já měla pocit, že jsem jen další složka.
Věta, která mě zastavila
Pak přišel okamžik, který celou scénu otočil. Úřednice se na chvíli zastavila, zvedla oči a s naprostým klidem se mě zeptala, jestli v mém věku vůbec umím zapnout počítač. Ta otázka nebyla vyslovená s ironií ani se zájmem. Byla pronesená jako něco samozřejmého. Přesně to mě zasáhlo. Na okamžik jsem nevěděla, jestli mám odpovědět stručně, nebo se zasmát. Měla jsem pocit, že mě zredukovala na číslo v kolonce, aniž by se mě pokusila poznat.
Můj první impuls byl mlčet. Pak jsem ale ucítila zvláštní směs studu a odhodlání. Řekla jsem jí klidným hlasem, že počítač používám každý den a zvládnu ovládat víc než jen zapínací tlačítko. Kývla, jako by to nic neznamenalo, a pokračovala v psaní. Já jsem seděla naproti ní a najednou jsem si připadala starší, než skutečně jsem. A zároveň tvrdohlavější, než jsem čekala.
Když ticho mluví
Po zbytku rozhovoru jsem měla pocit, že si musím dávat pozor na každé slovo. Nikdo mě neurážel, nic nebylo vysloveno nahlas, ale atmosféra mě stahovala. Přemýšlela jsem, kolikrát už tu podobnou větu řekla jiným lidem. Zda si uvědomuje, jak může znít. Zda ji někdo někdy zastavil a řekl, že taková poznámka dokáže člověka na chvíli úplně vyvést z rovnováhy.
Když mi podala poslední papír, poděkovala jsem. Nohy jsem měla těžké, jako by mi někdo přihodil pár kilo k botám. Vyšla jsem ven a zastavila se hned u dveří. Uvědomila jsem si, že se necítím uražená, ale spíš překvapená tím, jak rychle dokáže cizí člověk zasáhnout do mého sebevědomí.
