Článek
Nabídka, která zněla jako záchrana
Pracovala jsem v kanceláři, kde se po mně chtělo pořád víc a víc. Přesčasy byly brány jako samozřejmost a únava jako slabost. Když jsem si večer stěžovala doma, poslouchal mě a přikyvoval. Říkal, že si nezasloužím takové zacházení, že jsem schopná a že by bylo lepší odejít. Postupně začal mluvit o tom, že má firmu, zakázky a že by mě mohl zaměstnat. Ne jako laskavost, ale jako logický krok. Prý bych dělala to, co umím, jen v lepších podmínkách.
Zpočátku jsem se bránila. Nechtěla jsem míchat práci a vztah. Ujišťoval mě, že je to běžné, že spousta párů tak funguje. Zdůrazňoval, že bych měla klid, flexibilitu a že bych konečně nebyla ve stresu. Čím víc o tom mluvil, tím víc mi to začalo dávat smysl. Nešlo jen o práci, šlo o pocit, že jsme tým.
Rozhodnutí dát výpověď
Výpověď jsem podávala s těžkým žaludkem. Nebyla to lehká volba. Přesto jsem cítila úlevu. Kolegové mi záviděli odvahu a já si připadala silná. Partner byl nadšený. Mluvil o společných plánech, o tom, jak se nám uleví, když nebudu chodit domů vyčerpaná. Dokonce navrhl, že si uděláme malou oslavu, až to všechno oficiálně začne.
Začali jsme řešit praktické věci. Náplň práce, časový rozvrh, odpovědnost. Působilo to profesionálně. A pak přišla otázka peněz. Řekl, ať si rozmyslím, kolik bych si představovala. Připravila jsem se. Nechtěla jsem nic přehnaného, jen částku, která by odpovídala mojí zkušenosti a tomu, co bych firmě přinášela. Řekla jsem si o 40 000 Kč čistého za kancelářskou práci.
Číslo, které všechno změnilo
Když jsem mu tu částku řekla, změnil se. Ne hned křikem, ale tichem. Začal se ptát, proč si myslím, že mám takovou hodnotu. Připomínal, že bych pracovala z domova, že bych měla výhody, které jinde nejsou. Snažila jsem se vysvětlit, že výplata nemá být odměna za vztah, ale za práci. Že chci mít pocit, že stojím na vlastních nohách.
Diskuze se táhla několik dní. Atmosféra houstla. Z podpory se stala podrážděnost. Z partnera šéf, který mi dává najevo, že bych měla být vděčná. Jednoho večera mi řekl, že takhle si to nepředstavoval. Že jsem materialistická a že ho zklamalo, že myslím na peníze.
Rozchod bez dramat, ale s prázdnem
Rozchod proběhl překvapivě klidně. Žádné hádky, žádné výčitky. Jen konstatování, že máme jiná očekávání. Seděla jsem na gauči a poslouchala, jak vysvětluje, že vztah má být o podpoře, ne o účtech. V tu chvíli mi došlo, že podpora podle něj znamenala, že se vzdám jistoty a budu odkázaná na jeho podmínky.
Zůstala jsem bez práce, bez partnera a s pocitem, že jsem udělala chybu. Ne v tom čísle, ale v tom, že jsem uvěřila, že láska a práce se samy od sebe vyváží. Několik dní jsem se budila s panikou, co budu dělat dál. Pak přišla zvláštní úleva. Nemusela jsem nikomu vysvětlovat, proč chci být spravedlivě zaplacená.
