Článek
Kabát, který jsem měla roky
Kabát jsem si koupila před více než deseti lety v jednom malém vintage obchodě. Tehdy jsem za něj dala asi tisíc korun, ale nosila jsem ho jen pár sezon. Byl to ten klasický vlněný střih do pasu, elegantní, ale pro mě už dávno nezajímavý. Postupně se mi měnil styl a nakonec skončil hluboko ve skříni.
Když jsem se rozhodla udělat pořádek a trochu si přivydělat, prodala jsem hromadu věcí na bazaru. Mezi nimi i ten kabát. Napsala jsem jednoduchý popis, přidala dvě fotky a stanovila cenu 400 korun. Do hodiny mi přišla zpráva od ženy, která ho chtěla hned. Působila příjemně, dohodly jsme se na osobním předání a já byla ráda, že se zbavím dalšího kusu, který mi jen zabírá místo.
Náhoda, která mě zmrazila
Asi týden poté jsem brouzdala po internetu a narazila na článek o sběratelských kouscích od českých návrhářů z devadesátých let. Zaujala mě fotka jednoho kabátu, který vypadal naprosto stejně jako ten můj. Začala jsem číst a skoro mi vypadl mobil z ruky. Byl to originální model z limitované edice návrhářky, která tehdy spolupracovala s francouzským módním domem. Hodnota těchto kabátů se prý pohybuje v tisících korun.
Hned jsem si otevřela staré fotky, které jsem měla uložené, a srovnala detaily. Stejné knoflíky, stejná podšívka, stejný štítek. Neměla jsem nejmenší pochybnost. Prodala jsem něco, co by dnes mělo hodnotu možná i dvacetinásobku toho, co jsem za něj dostala.
Marný pokus o domluvu
Rozhodla jsem se, že kupující napíšu. Vysvětlila jsem jí, že jsem kabát prodala omylem, protože jsem netušila, jakou má skutečnou cenu. Nabídla jsem, že jí vrátím dvojnásobek částky. Odpověď přišla během pár minut. Žena napsala, že se kabátu vzdát nechce, protože už ho měla odnesený do čistírny a navíc jí perfektně sedí.
Zkusila jsem to ještě jednou, tentokrát jsem nabídla tři tisíce. Odpověděla mi, že pokud jsem tak hloupá, že prodávám věci, o kterých nic nevím, mám si z toho vzít ponaučení. A přidala smajlíka, který mě v tu chvíli úplně dorazil. Byla jsem naštvaná, zklamaná a hlavně zoufalá, že se kabát nikdy nedostane zpátky ke mně.
Co mě to naučilo o lidech
Je zvláštní, jak se v takových situacích ukáže povaha člověka. Nešlo mi o peníze, spíš o ten pocit, že jsem něco cenného pustila z ruky a nemám šanci to získat zpět. Kabát byl součástí mé minulosti, ale až jeho ztráta mi ukázala, jak málo si člověk váží věcí, dokud je má.
Dnes už vím, že než něco prodám, raději si to dvakrát prověřím. A když někdy vidím v obchodě podobný kabát, cítím lehké bodnutí u srdce. Možná to zní hloupě, ale od té doby jsem se ke svým věcem začala chovat úplně jinak.
