Článek
Nevítaný pohled hned u dveří
Byl to jeden z těch obchodů, kde se prodává zboží, které je spíš pro oko než pro každodenní nošení. Měla jsem zrovna dobrou náladu a chtěla jsem si udělat radost, proto jsem zamířila dovnitř. Sotva jsem překročila práh, prodavač si mě změřil takovým způsobem, že mi bylo hned jasné, že mě nepovažuje za někoho, kdo by tam měl co dělat. Jeho oči se krátce zastavily na mém starším batohu a já vnímala, jak se mu na rtech objevil úsměšek, který měl daleko k přátelskému.
Procházení regálů
Dělala jsem, že si toho nevšímám, a začala jsem si prohlížet stojany s oblečením. Byly tam šaty, které jsem už dlouho chtěla. Ne kvůli značce, ale protože se mi jednoduše líbily. Materiál byl krásný, střih přesně podle mého vkusu a já si v duchu říkala, že pokud mi padnou, vezmu si je. Prodavač se ani nesnažil přijít a nabídnout pomoc, místo toho se usadil za pult a předstíral, že něco dělá na počítači. Přitom jsem cítila jeho pohled, jak mě kontroluje, jako by čekal, že se pokusím něco ukrást.
Zkouška před zrcadlem
Když jsem vešla do kabinky, měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu mě jeho chování štvalo, na druhou stranu jsem se těšila, jak se budu cítit v šatech, které jsem si vybrala. Opravdu mi sedly perfektně. Najednou jsem měla pocit, že přesně takhle jsem se chtěla vidět už dlouho. Byla to kombinace elegance a sebejistoty, kterou jsem si přála zažít. V tu chvíli jsem věděla, že je prostě musím mít.
Směřování k pokladně
Vzala jsem šaty a rozhodným krokem se vydala k pokladně. Prodavač se na mě podíval, jako by čekal, že si to v poslední chvíli rozmyslím. V očích mu problesklo překvapení, když viděl, že opravdu mířím k němu. Položila jsem šaty na pult a čekala. On je přejel pohledem a nakonec pronesl poznámku, která mi v hlavě zůstane ještě dlouho: „Tohle je docela drahý kousek.“ Řekl to způsobem, jako by mě chtěl předem odradit, abych mu zbytečně nezdržovala frontu, která tam přitom vůbec nebyla.
Moment překvapení
Usmála jsem se a podala mu svou kartu. V tu chvíli, když pokladna pípala a částka se úspěšně odečetla, se na jeho tváři objevil výraz naprostého překvapení. Jako by nečekal, že někdo, kdo nevypadá podle jeho představ, může mít peníze na něco takového. Jeho ticho bylo výmluvnější než tisíc slov. Převzala jsem tašku a poděkovala. On jen přikývl a ještě chvíli za mnou nevěřícně zíral, když jsem odcházela.
Pocit vítězství
Když jsem vyšla ven, nadechla jsem se čerstvého vzduchu a cítila jsem zvláštní zadostiučinění. Nešlo o ty šaty samotné, i když z nich mám radost, ale o ten moment, kdy jsem mu ukázala, že se mýlil. Možná si příště rozmyslí, jak se bude dívat na zákazníky podle toho, co mají na sobě. Já jsem si ale hlavně uvědomila, že není nic špatného dopřát si něco, co mi připomene, že na sebe mám myslet a dělat si radost, i když to někdy znamená čelit předsudkům druhých.
