Článek
Moje očekávání
Když jsem šla na úřad, měla jsem v sobě napětí, ale i naději. Náklady na bydlení mě začínají tlačit a vím, že na příspěvek mám nárok. Připravila jsem si všechny papíry, účtenky i smlouvu, abych se vyhnula jakémukoliv zdržení. V duchu jsem si říkala, že to nebude nic složitého, jen pár podpisů a razítek.
Setkání s úřednicí
Na přepážce seděla žena ve středních letech. Na první pohled působila přísně. Podala jsem jí složku s dokumenty a čekala, až se tím prolistuje. Mlčela, ale výraz ve tváři měl v sobě něco, co mi nahánělo nervozitu. Když konečně zvedla oči, zeptala se mě na pár základních věcí a pak přišlo něco, co jsem nečekala.
Poznámky, které zabolely
Úřednice si povzdechla a řekla: „Dneska už o příspěvek žádá úplně každý, i ti, co by to zvládli bez něj.“ V tu chvíli mě polil studený pot. Měla jsem chuť se ohradit, ale zůstala jsem zticha. Připadala jsem si, jako bych dělala něco špatného, i když jsem jen žádala o pomoc, na kterou mám podle zákona nárok. Bylo těžké udržet si klid, protože podobná slova umí zasáhnout hlouběji, než by člověk čekal.
Vnitřní pocit trapnosti
Najednou jsem měla chuť tu složku zavřít, poděkovat a odejít, i když bych tím přišla o podporu, kterou potřebuji. Je zvláštní, jak pár vět může v člověku vyvolat stud a bezmoc. Seděla jsem tam a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku, ale uvnitř jsem se cítila malá a bezcenná.
Potřeba pochopení
Nepotřebovala jsem soucit ani přehnanou laskavost. Stačilo by, kdyby se mnou jednala s respektem. Není lehké přijít na úřad a přiznat si, že bez pomoci to už dál nezvládnu. Přála bych si, aby si to lidé za přepážkami uvědomovali. Pro ně je to rutina, ale pro člověka na druhé straně pultu je to velký krok.
Odchod s těžkým srdcem
Doklady mi nakonec přijala, všechno se vyřídilo, ale domů jsem odcházela s pocitem, že jsem se musela obhajovat za něco, za co se vlastně nemám stydět. Na papíře možná získám pár korun, které mi pomohou zaplatit nájem, ale v hlavě mi zůstane ta věta, která mě tak bodla.
Nečekaná myšlenka cestou domů
Když jsem šla po schodech z úřadu, uvědomila jsem si, že o peníze vlastně šlo až na druhém místě. To, co mě zasáhlo nejvíc, byla ta drobná poznámka, která mi vzala část mé jistoty. A právě proto jsem si slíbila, že pokud někdy budu v práci, kde přijdu do kontaktu s lidmi v těžké situaci, nikdy je nenechám cítit se tak, jak jsem se cítila já ten den.
