Článek
Vyřízení žádosti
Na úřad jsme šli spolu. Měla jsem s sebou všechny papíry, potvrzení i výpisy, aby to šlo hladce. Úřednice byla ochotná, všechno si prošla a jen se usmála, že to vypadá dobře. Odcházela jsem s pocitem, že to máme skoro jisté.
Zamítnutí kvůli autům
O pár dní později přišlo rozhodnutí. Superdávku nám zamítli. V odůvodnění stálo, že překračujeme limit pro počet osobních vozidel. Měli jsme tři auta, a protože jsme dva dospělí, povolená jsou jen dvě. Zůstala jsem stát s papírem v ruce a nemohla tomu uvěřit.
Stará auta bez ceny
Ta auta jsou přitom staré krámy. Jedno má skoro dvacet let, druhé sotva jede a třetí jsme kdysi koupili na díly. Všechno dohromady by mělo cenu pár tisíc, kdyby vůbec. Ale úřední systém neřeší, kolik to stojí nebo jestli to má smysl. Počítá se prostě počet. A tři auta jsou podle pravidel moc.
Marné vysvětlování
Zkusila jsem volat na úřad. Paní mi vysvětlila, že na hodnotě nezáleží, protože zákon posuzuje vlastnictví, ne stav nebo cenu. Takže i kdybych ta auta rozebrala a nechala stát na dvoře, pořád by to bylo stejné. Systém nevidí rozdíl mezi luxusním vozem a šrotem.
Absurdita situace
Bylo to absurdní. Kdybychom jedno auto odhlásili, dávku bychom dostali. Ale protože to nikomu nestálo za tu administrativu, přišli jsme o peníze, které by nám opravdu pomohly. Člověk má někdy pocit, že stát hledá důvod, proč nepomoct, místo aby hledal způsob, jak to udělat.
Pocit bezmoci
Seděla jsem doma s tím dopisem a přemýšlela, jestli to má vůbec smysl zkoušet znovu. Cítila jsem se bezmocně, protože to nebylo o penězích, ale o principu. O tom, že se systém tváří spravedlivě, ale ve skutečnosti nerozlišuje mezi tím, co má hodnotu, a tím, co je jen na papíře.
Co zůstalo
Ta auta pořád stojí v garáži. Vypadají stejně jako dřív, jen se na ně teď dívám jinak. Ne jako na věci, které by nám jednou mohly posloužit, ale jako na symbol toho, jak dokáže pár levných krámů rozhodnout o tom, jestli má člověk nárok na pomoc, nebo ne.
