Článek
Nečekaná výhra
Los jsem setřela ještě u stolu po obědě. Všichni na mě koukali, jako bych držela poklad. Když se objevila částka několik set korun, zasmála jsem se. Nebyl to majetek, ale drobnost, která mě potěšila. Něco jako malý pozdrav od štěstí.
Snacha se však zatvářila jinak. Její první věta byla, že by bylo hezké dát výhru dětem. Řekla to tónem, jako by to byla naprostá samozřejmost. V tu chvíli mi ztuhly ruce, protože jsem nečekala, že se dárek v okamžiku změní v povinnost.
Nepříjemné ticho
Dobře vím, že děti nejsou zadarmo. Ráda jim kupuji věci, nosím dobroty a nikdy jsem nepočítala drobné. Ale tentokrát to bylo jiné. Ten los byl přece pro mě. Snacha ho koupila, já ho setřela a výhra byla moje. Ne velká, ale moje. Najednou jsem měla pocit, jako by se čekalo, že se jí ihned vzdám, a to jen proto, že jsem babička a že děti jsou věčné vysvětlení pro cokoli.
Odpověděla jsem, že si za peníze koupím něco malého pro sebe. Snacha se pousmála, ale v jejím pohledu jsem četla nesouhlas. Vedle mě seděl syn, který mlčel, jako by to nebyl jeho problém. To mě mrzelo snad ještě víc než poznámka o dětech.
Malé věci mají svou cenu
Doma jsem o tom přemýšlela víc, než bych chtěla. Nešlo o peníze. Šlo o princip. V mém životě nebylo mnoho okamžiků, kdy jsem si dopřála něco jen tak. Vždy jsem dávala přednost druhým. Ten los byl malý svátek. Jediný okamžik, kdy jsem si chtěla dopřát radost bez vysvětlování.
Nakonec jsem si koupila květinu a dortík. Cítila jsem se u toho skoro provinile, ale odolala jsem nutkání komukoli cokoli dokazovat. Peníze z losu jsem neutratila za nic velkolepého, ale udělala jsem něco pro sebe.
Jedna drobná vzpomínka navíc
Když se na tu situaci dívám zpětně, uvědomuji si, že mě překvapila spíš reakce než výhra samotná. Člověk by řekl, že pár stovek nestojí za řeč. Jenže někdy nejde o částku, ale o respekt k tomu, co člověk dostane a jak s tím naloží. A na to jsem si teď vytvořila vlastní malou, docela příjemnou vzpomínku.
